Naprostá většina houbařů laiků sbírá osvědčené druhy hub a hřibů, tedy „praváky, kozáky, křemenáče, suchohřiby“, někdo nepohrdne bedlou, nebo třeba muchomůrkou růžovkou.
Ale napadlo vás někdy, že ty našedlé, zelené, fialové a jinak odpudivě a jedovatě zbarvené houby, kterých jsou plné lesy, mohou být jedlé a to dokonce velmi?
Jenže podle atlasu hub to obvykle poznat moc dobře není, protože to, co roste v lese a co je na papíře, si mnohdy není vůbec podobné. Pak zbývá jediné: vydat se do lesa s odborníkem, tedy mykologem a sledovat jej.
Jaromír Durček z Kopřivnice - Lubiny, který sbírá houby už skoro pětačtyřicet let, má oficiální mykologickou poradnu a vzácné houby chrání, svolil a vzal mě sebou.
„Je ale dost sucho,“ varoval mě ještě před cestou kamsi do vrchů na Kozlovicemi. „Ale něco najdeme, nebojte se,“ dodal rychle, když spatřil můj výraz zmaru.
Ani jsem pořádně nevěděl, co od takového „poučeného“ houbaření očekávat.
Mé představy oscilovaly někde mezi tím, jak vycházíme po hodině z lesa a každý máme v rukách koše přeplněné nádhernými praváky a tím, že to bude spíše vycházka plná latinských názvů a malinkých pokroucených hub typu „sametonoška malinká penízovkatá, variace průsvitná“.
Nebylo to ani jedno ani to druhé. Hned na kraji lesa jsme objevili starý pařez, který Jaromír Durček po chvíli nazval pařezem multifunkčním. Rostlo na něm totiž asi osm druhů hub, jedlá sice žádná, ale ta jejich nádherná jména!
„Třepenitka svraščitá! A tady třepenitka cihlová! A tu je dřevnatka,“ radoval se Jaromír Durčák a ukazoval mi jakýsi malý černý klacík, který vystřídala vzápětí outkovka pestrá, samozřejmě také z multifunkčního pařezu...
A pak už to šlo ráz naráz: hnojník, hromovka, klouzek peprný - na radu mykologa jsem si malinko ukousnul a měl další tři hodiny na rtech pocit, jako bych si je potřel obzvláště vydařenou feferonkou. Jaromír Durček vůbec velmi často do nejrůznějších hub kousal. „Jen tak se mnohdy dá poznat například druh holubinek, kterých je několik set druhů. Některé jsou lahodné, jiné naopak velmi palčivé.“
Do některých hub není třeba ani kousat, například anýzovník vonný opravdu voní na metry. Ale zpět od vědy k tomu, co tolik lidí s lačným pohledem žene víkend co víkend do houštin - tedy za jedlými houbami a hřiby. Taky jste věděli, že ty malé jakoby nafouklé a plstnaté kuličky a kupoličky, které obvykle zdaleka obcházíte, jsou výtečné pýchavky?
A že ty nazelenalé a našedlé houby, které komentujete: „zase nic, jenom samý plebs, nic jedlého“, jsou výtečné holubinky? „Jsou z nich vynikající škvarky,“ říká Jaromír Durček a jednu obzvláště hnusnou, se zelenošedým kloboukem si strká do torny.
„Nakrájí se na kostičky a pak se na oleji smaží, až se zbaví vody a jsou narůžovělé. Osolit a dobrou chuť.“ A já si vybavuju, kolik takových hub jsem minul, obešel, kolik jsem jich mohl nasbírat, kolik škvarků uškvařit...
Nacházím smrkový hřib, jediný toho dne. Pak ještě najdu jednoho habrového kozáka a kromě pýchavek, které jsem právě začal sbírat, už mi do košíku přidává můj společník.
Takže bych jinak přišel o holubinku révovou, černající, olivovou a namodralou, dvě lišky ametystové (kdysi hojné, dnes prý celkem vzácné), nevšiml bych si kotrče kadeřavého - jakéhosi beskydského lanýže, tedy co se chuti týče, jinak to vypadá jako stará školní houba na tabuli... Taky bych si asi sám od sebe nedal do košíku strmělku kyjonohou.
A mezi tím vším se procházíme a hovoříme zasvěceně o suchu. Když se po třech hodinách vracíme k autu, Jaromír Durček má plnou hlavu starostí - na 4. října chystá každoroční výstavu hub - loni jich lidem v Kulturním domě v Lubině ukázal na 221 druhů.
„Snad zaprší, protože jinak to nebude jednoduché,“ říká houbař, jehož čeká už jen necelý týden dovolené a plahočení se po lesích. „Ale zase tak hrozné to nebude, vždycky něco najdu,“ dodává a já mu věřím.
