Z Bruselu až kamsi nad Niger, značnou část letu z Evropy do střední Afriky, jsem sepisoval seznam nezbytných úprav pro druhé české vydání gorilích pohádek, pro jejich nové anglické vydání a pro novou verzi zvukové knihy (více o knížkách v předchozím článku). Vše by mělo vyjít na jaře u příležitosti kampaně Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií na ochranu lidoopů.
Když jsem veškeré změny konečně zaznamenal, byl jsem v náladě začít psát zbrusu nové pohádky s gorilími hrdiny. Ale na to je i střední Afrika přece jen moc blízko…
Yaoundé, středa 2. března 2011
Trnitá cesta za čtenáři
Z kamerunského hlavního města Yaoundé jedeme na východ. Tam, kde byla ještě před několika lety hlinitá cesta, dnes vede nová asfaltka. Jakmile se však stočíme k jihu a začneme se přibližovat k pralesům biosférické rezervace Dja, můžeme na zpevněný povrch zapomenout. Ještě štěstí, že nepršelo. Náš řidič se co chvíli vyhýbá vyjetým kolejím a výmolům.
Cesta je stále užší a když větve začnou odírat lak na bocích karoserie, náš spolupracovník Manfred Epanda Aimé se zasměje: "Většina řidičů tudy projede jen jednou a víckrát sem nechtějí. Nemají rádi, když se jim stromy podepisují na auta."
Manfred Epanda Aimé na kakaovníkové plantáži poblíž Malénu V, která vznikla pod jeho vedením.
Pěstování kakaovníku je pro místní obyvatele novým zdrojem příjmu. Mimo jiné omezuje lov divokých zvířat.
Z Yaoundé vede na východ neustále se prodlužující kvalitní asfaltka. Podél ní kopou stovky dělníků výkop pro optický kabel.
Vesničkami, které tvoří úpravné domky ze dřeva a červených vepřovic, se pomalu blížíme k "našemu" Malénu V. Právě v této zapadlé vesnici jsme se před pěti lety poprvé potkali s Manfredem, který je dnes vysokým úředníkem koordinujícím ochranu přírody v zemích Konžské pánve. Učil zdejší obyvatele pěstovat kakaovník a zakládal s nimi rybník. Jeho cílem bylo nabídnout jim nové způsoby obživy, aby mohli omezit lov volně žijících zvířat a obchodování s jejich masem. Když nám Manfred několik kilometrů před Malénem hrdě ukazuje vzrostlou kakaovníkovou plantáž, rozumím tomu, že její existence pro něj znamená velké zadostiučinění. Toho svého se snad dočkám přímo v Malénu...
Knížky pohádek
Právě nyní, kdy ve střední Africe začíná distribuce 15 tisíc výtisků knihy gorilích pohádek (anglickou verzi knížky si můžete prolistovat ZDE) a 120 tisíc obrázků goril s naučnými texty, chceme vidět, jak ve vesnici na okraji pralesa dopadly knihy z prvního vydání, které jsme sem přivezli před dvěma a půl lety. Přesvědčit se na vlastní oči vydá za všechny písemné zprávy a povídání z druhé ruky.
Prvních několik tisíc knížek, jejichž hrdinkou je Moja, Richard a ostatní členové pražské rodiny goril, jsme do Kamerunu dovezli na konci roku 2008. Byli jsme tehdy svědky radosti dětí i jejich učitelů. Ti navíc velmi dobře pochopili, že ukázat v krásně vypravené knize gorily, které některé děti znají jen jako maso na talíři, bude důležité nejen pro ochranu tohoto druhu, ale pro vytváření vztahu nejmladší generace k přírodě vůbec. Nemluvě o tom, že místní děti tak získají vesměs první zkušenost s jinou knihou, než je brožovaná učebnice.
Gorilí pohádkyBylo to příjemné, když jsem před lety sepisoval svou část příběhů Moji a dalších členů Richardovy rodiny. O jedněch prázdninách jsem asi deset dnů vždycky po poledni, zatímco děti spaly, napsal jednu pohádku a večer jim ji předčítal. Následující prázdniny mi mezi psaním mých pohádek diktoval ty svoje syn – a právě z těchto mých a jeho textů vznikla vůbec první pohádková knížka, byť pouze o nákladu tří výtisků. Zpočátku mě ani nenapadlo, že postupně vyjdou dvě české knihy a posléze i jejich zvukové verze v podání Lucie Bílé, a že se pohádky o našich gorilách dočkají i ruského vydání. A už vůbec bych si tehdy nepředstavil, že s gorilími pohádkami zamíříme do Kamerunu a Konga. Právě to se však nyní děje.   Ukázky z knížky Moja, Tatu a tiplíci, vydané 2009. České pohádky – na kterých jsme všichni pracovali bez nároku na honorář či tantiémy – vydělaly část prostředků na to, abychom mohli připravit nejprve jedno a posléze i druhé jejich vydání pro děti ve střední Africe. Chceme, aby si zdejší školáci uvědomili, jak jsou gorily krásní a fascinující tvorové a jak cenné jsou tropické deštné lesy. Ale ačkoli se mi po psaní gorilích pohádek cestou zastesklo, jsem už myšlenkami jinde – sice pořád u pohádek, jenže teď už u jejich distribuce – a vím, že se k sepsání nových v dohledné době stěží dostanu. Přesto možná vznikne volné pokračování. Před chvílí se nám tu mladý kamerunský sociolog Jocelyn svěřil, že by také rád nějaké napsal. Takže - uvidíme… |
Na přelomu let 2008 a 2009 naši afričtí spolupracovníci rozváželi knížky auty i na motocyklech. Po dalším půlroce se nám vrátily dotazníky, ve kterých se učitelé vyjadřovali k oblibě a účinku jednotlivých pohádek. Z dotazníků a z dalších ohlasů vyplývalo, že myšlenka vydat a rozdat knížky padla na úrodnou půdu. Proto jsme nyní připravili druhé, nákladem nesrovnatelně větší vydání a také obrázkové skládačky. Pověst gorilích pohádek zatím narostla do té míry, že se v uplynulých dnech během našich setkání v Yaoundé různí ochránci přírody vyjadřovali v tom smyslu, že také díky našim knížkám se daří omezovat lov goril v oblasti Dja. To zní až příliš krásně, než abych tomu úplně věřil, a ze všeho nejvíc teď chci vidět, jak dopadly knížky v Malénu.
Čtenáři z pralesa
Konečně jsme u cíle. Zastavujeme u domku, kde bydlí ředitel zdejší školy Aloys Mempouo. Radostně nás spolu se starostou vítá. "Ano, knížky máme a ve škole s nimi stále pracujeme," odpovídá na moje netrpělivé otázky. "A někdy z nich večer čtu i dospělým."
Dnešní ráno v malénské škole mi potvrzuje, že veškerá práce, kterou jsme vložili do přípravy knížek, shánění peněz a do řešení složitostí transportu, se zúročila. Děti vyprávějí příběhy, které zažila Moja s mravencem či s pávem, a naše knížky mají před sebou. Jednu beru do ruky a listuji v ní. Zdejší vlhko způsobilo, že voní zatuchlinou starých knihoven, avšak listy se jí neslepily. Právě naopak, evidentně je nesčetněkrát prolistovaná a otisky dětských prstů dosvědčují, že prošla opravdu mnoha rukama. Je používaná, ale ne zničená.
"Na vašich knížkách děti také učíme, jak zacházet s darovanými věcmi," poznamenává učitelka Thérèse Mempouo a vzápětí od nás přebírá obrázkové skládačky. Zatímco knížek dáváme nanejvýš několik do každé třídy, jeden obrázek ze skládačky by mělo dostat každé dítě. Theresa je hned odtrhává a rozdává.
Společně s knížkami se nyní po střední Africe distribuuje také 15 tisíc skládaček s fotografiemi volně žijících goril nížinných. Na rubu mají naučné texty. Smyslem skládačky je, aby každé dítě dostalo vlastní obrázek. Vzhledem k tomu, že v každé skládačce je jich osm, může se dostat až na 120 tisíc školáků.
Fotografuji si ji a přitom mám ohromnou radost, že jsem se v Malénu nedočkal zklamání. Přál bych tuhle chvíli zažít všem, kdo jakýmkoli způsobem podpořili vydání knížky pro africké děti: ať už si koupili pohádky v češtině anebo přispěli na sbírkové konto Pomáháme jim přežít. (Knížky si i nadále můžete koupit buď přímo v Zoo Praha nebo v internetovém obchodě.)
Když se ohlédnu po Manfredovi, vidím, že se také usmívá. Myslím, že má stejné pocity jako já a že z nich snad bude čerpat, až další knížky s Mojou na titulu začne rozvážet po Kamerunu, Kongu, Středoafrické republice či Gabunu. Právě na něm totiž bude spočívat naprostá většina práce s distribucí druhého vydání, které by mělo zasáhnout přinejmenším sto tisíc dětí žijících v oblastech, kde je gorily třeba chránit nejvíce.
Bertoua, pátek 4. března 2011
