Z Bruselu až kamsi nad Niger, značnou část letu z Evropy do střední Afriky, jsem sepisoval seznam nezbytných úprav pro druhé české vydání gorilích pohádek, pro jejich nové anglické vydání a pro novou verzi zvukové knihy (více o knížkách v předchozím článku). Vše by mělo vyjít na jaře u příležitosti kampaně Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií na ochranu lidoopů.
Když jsem veškeré změny konečně zaznamenal, byl jsem v náladě začít psát zbrusu nové pohádky s gorilími hrdiny. Ale na to je i střední Afrika přece jen moc blízko…
Yaoundé, středa 2. března 2011
Trnitá cesta za čtenáři
Z kamerunského hlavního města Yaoundé jedeme na východ. Tam, kde byla ještě před několika lety hlinitá cesta, dnes vede nová asfaltka. Jakmile se však stočíme k jihu a začneme se přibližovat k pralesům biosférické rezervace Dja, můžeme na zpevněný povrch zapomenout. Ještě štěstí, že nepršelo. Náš řidič se co chvíli vyhýbá vyjetým kolejím a výmolům.
Cesta je stále užší a když větve začnou odírat lak na bocích karoserie, náš spolupracovník Manfred Epanda Aimé se zasměje: "Většina řidičů tudy projede jen jednou a víckrát sem nechtějí. Nemají rádi, když se jim stromy podepisují na auta."
Vesničkami, které tvoří úpravné domky ze dřeva a červených vepřovic, se pomalu blížíme k "našemu" Malénu V. Právě v této zapadlé vesnici jsme se před pěti lety poprvé potkali s Manfredem, který je dnes vysokým úředníkem koordinujícím ochranu přírody v zemích Konžské pánve. Učil zdejší obyvatele pěstovat kakaovník a zakládal s nimi rybník. Jeho cílem bylo nabídnout jim nové způsoby obživy, aby mohli omezit lov volně žijících zvířat a obchodování s jejich masem. Když nám Manfred několik kilometrů před Malénem hrdě ukazuje vzrostlou kakaovníkovou plantáž, rozumím tomu, že její existence pro něj znamená velké zadostiučinění. Toho svého se snad dočkám přímo v Malénu...
Knížky pohádek
Právě nyní, kdy ve střední Africe začíná distribuce 15 tisíc výtisků knihy gorilích pohádek (anglickou verzi knížky si můžete prolistovat ZDE) a 120 tisíc obrázků goril s naučnými texty, chceme vidět, jak ve vesnici na okraji pralesa dopadly knihy z prvního vydání, které jsme sem přivezli před dvěma a půl lety. Přesvědčit se na vlastní oči vydá za všechny písemné zprávy a povídání z druhé ruky.
Prvních několik tisíc knížek, jejichž hrdinkou je Moja, Richard a ostatní členové pražské rodiny goril, jsme do Kamerunu dovezli na konci roku 2008. Byli jsme tehdy svědky radosti dětí i jejich učitelů. Ti navíc velmi dobře pochopili, že ukázat v krásně vypravené knize gorily, které některé děti znají jen jako maso na talíři, bude důležité nejen pro ochranu tohoto druhu, ale pro vytváření vztahu nejmladší generace k přírodě vůbec. Nemluvě o tom, že místní děti tak získají vesměs první zkušenost s jinou knihou, než je brožovaná učebnice.
Gorilí pohádkyBylo to příjemné, když jsem před lety sepisoval svou část příběhů Moji a dalších členů Richardovy rodiny. O jedněch prázdninách jsem asi deset dnů vždycky po poledni, zatímco děti spaly, napsal jednu pohádku a večer jim ji předčítal. Následující prázdniny mi mezi psaním mých pohádek diktoval ty svoje syn – a právě z těchto mých a jeho textů vznikla vůbec první pohádková knížka, byť pouze o nákladu tří výtisků. Zpočátku mě ani nenapadlo, že postupně vyjdou dvě české knihy a posléze i jejich zvukové verze v podání Lucie Bílé, a že se pohádky o našich gorilách dočkají i ruského vydání. A už vůbec bych si tehdy nepředstavil, že s gorilími pohádkami zamíříme do Kamerunu a Konga. Právě to se však nyní děje. Ukázky z knížky Moja, Tatu a tiplíci, vydané 2009. České pohádky – na kterých jsme všichni pracovali bez nároku na honorář či tantiémy – vydělaly část prostředků na to, abychom mohli připravit nejprve jedno a posléze i druhé jejich vydání pro děti ve střední Africe. Chceme, aby si zdejší školáci uvědomili, jak jsou gorily krásní a fascinující tvorové a jak cenné jsou tropické deštné lesy. Ale ačkoli se mi po psaní gorilích pohádek cestou zastesklo, jsem už myšlenkami jinde – sice pořád u pohádek, jenže teď už u jejich distribuce – a vím, že se k sepsání nových v dohledné době stěží dostanu. Přesto možná vznikne volné pokračování. Před chvílí se nám tu mladý kamerunský sociolog Jocelyn svěřil, že by také rád nějaké napsal. Takže - uvidíme… |
Na přelomu let 2008 a 2009 naši afričtí spolupracovníci rozváželi knížky auty i na motocyklech. Po dalším půlroce se nám vrátily dotazníky, ve kterých se učitelé vyjadřovali k oblibě a účinku jednotlivých pohádek. Z dotazníků a z dalších ohlasů vyplývalo, že myšlenka vydat a rozdat knížky padla na úrodnou půdu. Proto jsme nyní připravili druhé, nákladem nesrovnatelně větší vydání a také obrázkové skládačky. Pověst gorilích pohádek zatím narostla do té míry, že se v uplynulých dnech během našich setkání v Yaoundé různí ochránci přírody vyjadřovali v tom smyslu, že také díky našim knížkám se daří omezovat lov goril v oblasti Dja. To zní až příliš krásně, než abych tomu úplně věřil, a ze všeho nejvíc teď chci vidět, jak dopadly knížky v Malénu.
Čtenáři z pralesa
Konečně jsme u cíle. Zastavujeme u domku, kde bydlí ředitel zdejší školy Aloys Mempouo. Radostně nás spolu se starostou vítá. "Ano, knížky máme a ve škole s nimi stále pracujeme," odpovídá na moje netrpělivé otázky. "A někdy z nich večer čtu i dospělým."
Dnešní ráno v malénské škole mi potvrzuje, že veškerá práce, kterou jsme vložili do přípravy knížek, shánění peněz a do řešení složitostí transportu, se zúročila. Děti vyprávějí příběhy, které zažila Moja s mravencem či s pávem, a naše knížky mají před sebou. Jednu beru do ruky a listuji v ní. Zdejší vlhko způsobilo, že voní zatuchlinou starých knihoven, avšak listy se jí neslepily. Právě naopak, evidentně je nesčetněkrát prolistovaná a otisky dětských prstů dosvědčují, že prošla opravdu mnoha rukama. Je používaná, ale ne zničená.
"Na vašich knížkách děti také učíme, jak zacházet s darovanými věcmi," poznamenává učitelka Thérèse Mempouo a vzápětí od nás přebírá obrázkové skládačky. Zatímco knížek dáváme nanejvýš několik do každé třídy, jeden obrázek ze skládačky by mělo dostat každé dítě. Theresa je hned odtrhává a rozdává.
Společně s knížkami se nyní po střední Africe distribuuje také 15 tisíc skládaček s fotografiemi volně žijících goril nížinných. Na rubu mají naučné texty. Smyslem skládačky je, aby každé dítě dostalo vlastní obrázek. Vzhledem k tomu, že v každé skládačce je jich osm, může se dostat až na 120 tisíc školáků.
Fotografuji si ji a přitom mám ohromnou radost, že jsem se v Malénu nedočkal zklamání. Přál bych tuhle chvíli zažít všem, kdo jakýmkoli způsobem podpořili vydání knížky pro africké děti: ať už si koupili pohádky v češtině anebo přispěli na sbírkové konto Pomáháme jim přežít. (Knížky si i nadále můžete koupit buď přímo v Zoo Praha nebo v internetovém obchodě.)
Když se ohlédnu po Manfredovi, vidím, že se také usmívá. Myslím, že má stejné pocity jako já a že z nich snad bude čerpat, až další knížky s Mojou na titulu začne rozvážet po Kamerunu, Kongu, Středoafrické republice či Gabunu. Právě na něm totiž bude spočívat naprostá většina práce s distribucí druhého vydání, které by mělo zasáhnout přinejmenším sto tisíc dětí žijících v oblastech, kde je gorily třeba chránit nejvíce.
Bertoua, pátek 4. března 2011