Třetí část afrického deníku, který si den po dni vede ředitel pražské zoo Miroslav Bobek. Popisuje v něm cestu po Kamerunu a Kongu (Brazzaville), kde se svými spolupracovníky momentálně distribuuje do škol knížky o gorilách. Více viz úvodní článek Africký deník ředitele zoo: Povstalci si říkají Češi a druhá část Čtenáři z pralesa hltají české pohádky o gorilách.
Vlaštovčí a jiné školy
"Vlaštovky nejspíš odletěly," konstatoval náš kameraman Marián Polák, když jsme zastavili před zjevně prázdnou školou Les Hirondelles (Vlaštovky) ve vesnici Nemeyong II. Také do této školy jsme prostřednictvím našich spolupracovníků dodali knížky gorilích pohádek, a tak nás zajímalo, co se tu stalo. Velmi rychle jsme zjistili, že učitel je nemocný a ředitel – přesněji spíše řídící – odjel do města, aby si v bance vyzvedl plat.
"Získat učitele do vesnických škol je veliký problém," poznamenal náš africký spolupracovník Manfred Epanda Aimé a vysvětlil nám, že stát jim posílá platy na účet do banky. Vybrat si peníze na živobytí pro ně tedy znamená vydat se jednou za čas na minimálně dvoudenní cestu do civilizace. Pokud druhý učitel onemocní, děti musejí zůstat doma a škola na čas osiří.
Do některých škol – a skutečně každá vesnice hodná tohoto označení má svou školu, když ne zděnou, pak alespoň ze dřeva a vepřovic – se ovšem učitele nedaří získat vůbec. Nejen, že je v těchto školách "prvního stupně" obtížné zvládnout malé děti, ale plat řídícího učitele činí v přepočtu asi 5 000 Kč měsíčně. A podmínky na kamerunském venkově jsou víc než spartánské. Když jsem před časem v jednom slovenském skanzenu viděl skromnou jizbu tamního vesnického kantora z poloviny 19. století, uvědomil jsem si, že současní kamerunští učitelé čelí ještě obtížnější situaci.
Na druhé straně je pravdou, že kvalifikace mnoha z nich je velmi nízká; někteří pomocní učitelé, které jsem poznal, nebyli sto ani souvisle číst. Na vzdělávání venkovského obyvatelstva se navíc často velmi významnou měrou podílejí představitelé křesťanských církví. Mimochodem, i Manfred je pastorem a významná část jeho předvčerejšího nočního kázání v Malénu V se týkala výživy dětí.
Situace ve městech je lepší, přesto si mi ředitelka Government Secondary School Bonadikombo v Limbe, paní Matute, před časem razantně stěžovala: "Že tady není elektřina, prosím, ale že tu pro 400 žáků nepostavili jediný záchod, to je velký problém." Vzápětí dodala, že limit počtu žáků na třídu je šedesát, ale rodiče ji vždycky nakonec uprosí, aby přijala další děti, takže ve třídách jich pak má kolem pětašedesáti.
Zájem rodičů o vzdělání jejich dětí se ovšem projevuje nejen tím, že je posílají do škol – a na venkově po absolvování prvních tříd v domovské vesnici dokonce do vzdálených internátních škol. Například v zapadlém městečku Mintom jižně od Dja se rodiče složili na to, aby se "jejich" škola mohla rozrůst o další třídu. A to je myslím ta nejlepší zpráva.
Yokadouma, sobota 5. března
(Psáno cestou do Konga Brazza po prvním dni jízdy po nezpevněných, kamiony svážejícími dřevo zničených cestách jako ohlédnutí za oblastí severně od Dja a nejen tam.)
