Ecoquards v Djoumu 2009: Nasazují životy tam, kde „kuře není maso“

První silniční hlídku s ecoquards neboli strážci přírody Miroslav Bobek v Djoumu zažil a popsal před více než rokem. Dnes jeho loňskou reportáž přinášíme pro dokreslení a živější představu situace a místních poměrů.

Ecoquards. Vpravo Jean | foto: Miroslav Bobek

Biosférickou rezervaci Dja na jihovýchodě Kamerunu chrání čtyři jednotky strážců označovaných "ecoguards". Celkem šedesát mužů má na starosti tropický deštný les o ploše přesahující půl milionu hektarů. V rozbitých botách, bez stanů a spojové techniky čelí nájezdům ozbrojených pytláků.

Proti pytlákům v místech, kde kuře nepovažují za maso

Djoum leží víc než dvě stě padesát kilometrů od Yaoundé, přičemž první tři pětiny této vzdálenosti se jede po velmi dobré asfaltce a zbytek po hliněné cestě, kterou zdolají jen auta s náhonem na všechna čtyři kola; a v době dešťů někdy ani ta ne. V Djoumu sídlí subprefekt, je tu zdravotnické zařízení, základní školy a lyceum, velké tržiště, povětšinou i signál mobilního telefonu a podobně. Z našeho pohledu je však důležité, že zde sídlí jedna ze čtyř jednotek strážců přírody, ochraňujících biosférickou rezervaci Dja.

Centrum Djoumu. Dnes je v hrncích chocholatka, zítra prý bude dikobraz

"Každý tady jí bushmeat," konstatoval strážce Tomi hned při našem prvním setkání. "A téměř každý také loví. Nemůžeme být moc přísní a snažíme se lidem vysvětlit, aby lov zmírňovali a nezabíjeli nejpřísněji chráněné druhy."

Zatímco v Yaoundé pro nás byl před třemi lety problém bushmeat najít a pak vyfotografovat, v Djoumu to bylo něco úplně jiného. K obědu nám ho nabídli i v auberge, kde jsme přebývali.
"Jiné maso nemáte?" ptali jsme se.
"Ne," zněla odpověď.
"To pro nás nemůžete sehnat ani kuře?"
"Jistě. Ale… kuře přece není maso!"

Bushmeat je pro místní zdrojem obživy i přivýdělku

Strážci tedy stojí před skutečně sisyfovským úkolem, a to i přestože zdaleka ne vždycky má bushmeat nelegální původ. Kamerunský zákon rozlišuje tři kategorie zvířat, které se liší mírou ochrany. Například malé antilopy chocholatky anebo třeba dikobrazy je možné lovit pro vlastní potřebu. Pro mnoho chudých vesničanů, nemluvě o Pygmejích, jsou divoká zvířata důležitou součástí jídelníčku.

"Je nezbytné nabídnout lidem alternativní zdroje obživy," uvědomuje si strážce Jean. "Musejí mít jinou práci, než je lov. Například v zemědělství."

Rezervace Dja založená v roce 1950 je biosférická rezervace na jihu Kamerunu, která je od roku 1987 zároveň i světovým přírodním dědictvím UNESCO. Většinu jejího území pokrývá tropický deštný les a protéká jím řeka Dja, která se vlévá do řeky Kongo.

V rezervaci žijí kromě goril nížinných také slon pralesní, kočkodan bělonosý, kočkodan talapoin, luskoun velký, prase bradavičnaté, prase pralesní, buvol pralesní či bongo lesní.                   (Zdroj: Wikipedia)

Ovšem lov volně žijících zvířat není jen záležitostí přežití. Výrok, že "kuře není maso", ukazuje sílu zdejších tradic. A ty jsou živnou půdou pro obchod s bushmeatem, který se odehrává v mnoha úrovních. Od toho, že si venkované přilepší prodejem antilopího masa, až po skutečně velký byznys přirovnávaný k obchodu s drogami.

"Jsou lidé, kteří mají obchod s masem jako své povolání," říká strážce Jean. "Tady bushmeat levně nakoupí a se ziskem prodají v Yaoundé nebo Douale. Je to pro ně zdroj příjmu."

Během hlídek na silnici strážci měsíčně legitimují a předvolají desítky lidí, kteří v nepovoleném množství převážejí bushmeat či chráněné druhy. Překvapivě často zadrží také zásilky gorilího masa anebo slonoviny. Ani gorilu, ani slona však neuloví obyčejný vesničan.

Gorily a slony loví jen "velcí pytláci", kteří neváhají střílet

"Pro lov goril nebo slonů je potřeba mít odpovídající zbraň a vydat se do rezervace," vysvětloval nám Tomi. A dodal: "Je nezbytné si také najmout Pygmeje, kteří se v lese dovedou dokonale pohybovat. Gorily nebo slony zkrátka neloví každý, ale jen velcí pytláci. A právě ty pronásledujeme během hlídek v rezervaci."

Strážce Tomi se zabaveným bushmeatem

Hlídka v rezervaci, v neprostupném tropickém deštném lese, trvá deset až patnáct dnů. Účastní se jí čtyři strážci. Protože ecoguards, ač jsou nyní v postavení státních úředníků, nesmějí používat střelné zbraně, doprovází je jeden nebo více četníků. Na každého strážce a četníka pak připadá jeden nosič, takže se do džungle vydává deset i více osob.

"Zaměřujeme se především na bai, mýtiny, kam zvířata pravidelně přicházejí za minerály a za vodou," říká Jean. "Právě u těchto mýtin na ně číhají pytláci. Během jedné patnáctidenní hlídky je zadržíme dva až tři. V lese je mnoho pytláků a jsou připraveni po nás střílet."

A také po strážcích střílejí. Jeden příslušník djoumské jednotky byl postřelen a jeho kolegové ho osmačtyřicet hodin přepravovali k lékaři. Tento muž přišel o nohu. Což bylo způsobeno i tím, že ecoguards nemají žádné komunikační vybavení, kterým by přivolali pomoc. Nemají ostatně ani stany nebo pořádné boty.

Strážci jsou jednou z nemnoha nadějí pro gorily, slony a další živé tvory v Dja. A to nejen z toho důvodu, že se snaží zabránit pytláctví a obchodu s bushmeatem, ale především proto, že jako jedni z mála v této oblasti reprezentují odlišný přístup k volně žijícím zvířatům. Často s nasazením vlastního života.