Po snídani nasedáme do auta a jedeme 150 kilometrů do oblasti Tana Toraja. Cestou stavíme na kafe a vyhlídku v „Erotic mountains“. Schválně, jestli z fotky poznáte, proč tomu místu tak říkají...
Ke kafi jsme dostali taková sezamová hovínka, prý to bylo něco s palmovým cukrem. Smažené samozřejmě. Ale nebylo to zas tak špatné. Průměrnou rychlost jsme snížili zhruba na třicet kilometrů za hodinu, protože v silnici jsou buď obrovské díry nebo se klikatí tolik, že rychleji se jet zkrátka nedá.
V Makale se k nám konečně nalodila průvodkyně Rita, Torajka z Rantepaa. Na úvod nám vysvětlila, co vlastně znamená Tana Toraja. Podle vysvětlení Torajů samotných je to země králů, podle Bugiů žijících na pobřeží to znamená lidé z hor. Něco pravdy asi bude na obojím. Torajové a jejich unikátní rituály každopádně byli hlavním důvodem naší výpravy na Sulawesi.
Torajská kultura je totálně posedlá smrtí a vším, co se smrti týká. Abyste rozuměli: poté, co zde někdo zemře, neskončí hned v hrobu jako u nás. Rodina nebožtíka opatruje a obskakuje neustále doma, nosí mu jídlo, povídá si s ním a obveseluje ho. Toto může trvat i několik let, nebožtík je totiž nabalzamován formalinem.
Teprve až poté, co rodina ušetří na obří ceremonii, koná se oficiální pohřeb, u kterého se často sejde celá vesnice. Na počest nebožtíka jsou obětovány desítky buvolů a prasat, a pohřeb trvá několik dní. Po jeho skončení se rakev s nebožtíkem uloží do skalního hrobu.
Na samotný obřad je potřeba se řádně připravit. To znamená sehnat buvoly v dostatečném počtu podle společenského statusu zesnulého, připravit oblečky pro všechny návštěvníky a několik měsíců dopředu postavit dočasné příbytky z bambusu. Vše samozřejmě hradí rodina nebožtíka. Jistě si domyslíte, že takový pohřeb může nejednoho Indonésana pořádně zruinovat.
KVÍZ: Odlehlé, známé i pusté. Znáte nejzajímavější ostrovy světa? |
My jsme s průvodkyní Ritou začali návštěvou visutých skalních hrobů, pokračovali pohřbem, kde jsme sice neviděli obětování buvolů, zato nás mile přivítali a pohostili výbornou kávou a domácím sladkým pečivem. I bábovka tam byla!
Následně jsme viděli vnitřek tradičního domu „tongkonanu“. Dům má vždy tři místnosti a je pevně orientován podle světových stran. Prostřední místnost slouží jako obývák a kuchyň, místnost na jih je pro rodiče a případné zesnulé a na severu je místnost pro prarodiče. Zvenku dům vypadá jako buvolí rohy. Někde jsme se ale dočetli, že Torajové věří, že jejich předci přiletěli na zem z Plejád a že tvar má symbolizovat kosmickou loď.
„Tongkonanu“ je tradiční dům, který má vždy tři místnosti a je pevně orientován podle světových stran.
Viděli jsme také strom, do kterého se zde pohřbívají nemluvňata, tedy děti do šesti měsíců věku a bez zubů. Pohřbívat se může jen do speciálního stromu, ze kterého teče míza podobná mléku, aby mělo zemřelé dítě co pít. Nemluvně se do stromu posadí stejně jako bylo schoulené mamince v břiše. Symbolika je taková, že dítě vyroste spolu se stromem a bude obrazně žít dál.
Asi nejsilnějším zážitkem prvního dne byla návštěva torajské rodiny a ukázka dvou nabalzamovaných zesnulých. Pán to měl za sebou teprve čtyři měsíce, ale paní už pět let. Pohřeb se prý chystá příští rok. No mazec! Těžko se to popisuje slovy. To, že rodina přechovává v domě nebožtíka, se mimochodem pozná podle vyvěšené bílé vlajky před vchodem. Ale v podstatě jde jen o bílý hadr na větvi.
Visuté skalní hroby
Torajská kultura je vskutku absolutní unikát, a už teď jsme nadšení, že jsme se sem trmáceli, i když cesta z letiště sem trvá devět hodin. Krajina v okolí je též nádherná. Kopce sopečného původu, deštný prales, rýžová pole... No paráda.
Krev všude kolem
Další den začal návštěvou stejného pohřbu, na kterém jsme byli včera. Ráno mělo dojít k rituálnímu obětování buvolů a prasat, a po zralé úvaze jsme se rozhodli, že by byla škoda to nevidět. Nevěděli jsme sice, jak budeme na podříznutí tak krásného zvířete, jakým vodní buvol dozajista je, reagovat, ale zase už se sem asi nikdy nepodíváme. Usoudili jsme, že by byla škoda si ceremonii nechat ujít.
Na obří ceremonii se koná oficiální pohřeb, u kterého se často sejde celá vesnice a na počest nebožtíka jsou obětovány desítky buvolů a prasat.
Na místo jsme dorazili lehce po osmé hodině ranní. Opět jsme byli pohoštěni kávou a pečivem, zatímco několik Torajů již mačetami porcovalo prase na zemi. Krev se mísila s hlínou a načervenalé bahno teklo všude po zemi. Následně bylo na místo přivedeno pět vodních buvolů. Vypadali docela nervózně, možná již tušili, co je čeká.
Pak se docela dlouho nedělo nic. Každého buvola držel a hlídal jeden muž, lidé se bavili jako na správné hostině, hladoví psi se sbíhali všude okolo.
Po nějaké době přinesli muži další čtyři prasata a pustili se do jejich porcování. Buvoli neustále nervózně přešlapovali na místě. Teplota vzduchu pomalu stoupala a nasládlý pach vepřového masa mísící se s cigaretovým kouřem se vznášel všude kolem.
Po několika okamžicích proběhla hromadná modlitba, Torajové jsou křesťané. Amen. A šlo se na věc. Jeden z buvolů byl zručným Torajem přivázán za nohu k dřevěnému kůlu a následně mocným řezem nožem do krku usmrcen. Krev stříkala všude okolo a zvíře se za pozornosti nadšeně povzbuzujícího davu vzpouzelo ve smrtelné křeči. Za chvíli chroptění i nadšení utichlo a vodní buvol se skácel k zemi. Podobně se to opakovalo s dalšími čtyřmi zvířaty.
Utrpení buvolů většinou netrvalo dlouho. S jednou výjimkou, kdy buvol stál na nohou i přesto, že již měl v krku tak deset centimetrů hlubokou řeznou ránu a ztratil litry krve. Dokonce několikrát upadl a pak znovu vstal. Průvodkyně Rita nám pošeptala, že v tom může být černá magie. Trochu to vypadalo, že buvolovi skoro upadne hlava od krku dřív než naposledy vydechne. Nakonec se ale podařilo i toto zvíře usmrtit.
Bezprostředně po zabití všech zvířat se maso okamžitě začalo porcovat a zpracovávat. U toho jsme ale až do konce nebyli. Možná vám připadá celá ceremonie barbarská, ale na druhou stranu je třeba napsat, že Torajové se o buvoly starají opravdu s maximální péčí. Denně je krmí ručně nasekanou trávou, myjí je, hladí...
Možná, že je to vlastně celé daleko víc přirozené než stovky krav v evropském civilizovaném kravíně a jejich hromadné zabíjení elektrickým proudem. Člověk si aspoň uvědomí, co se skrývá za balíčkem s hovězím masem koupeným v supermarketu.
Na pohřbu jsme vydrželi přes dopoledne a pak jsme se přesunuli do hor, prohlédnout si něco ze zdejší nádherné krajiny. Průvodkyně nás vzala na krátkou vycházku rýžovými poli a byla to opravdu krása. Kam se hrabou rýžové terasy na Bali!
Taková rýžová pole nenajdete ani na Bali.
