Kazachstán je neuvěřitelně přívětivý. Tato obrovská země není obvyklým cílem našich turistů, což je škoda. Má co nabídnout a snad i čím ohromit. Bohužel nám covid všem komplikuje cestovatelský život, ale pár let zpátky, před covidem…
„Jedeme,“ řekl syn v době, když Kazachstán zrušil pro našince vízovou povinnost. Za cílovou destinaci jsme si vybrali bývalé hlavní město Almaty (kdysi nás učili Alma-Ata), které se nachází blízko hor, jezer a krásné přírody. Současné hlavní město Nur-Sultan (nedávno ještě Astana, předtím Akmola, Celinograd, původně Akmola) nás pro svou polohu příliš nelákalo. I přes svůj moderní vzhled.
 |
Letištní pasová kontrola probíhala normálně. Uniforma dodávala vojákovi pocit důležitosti a jeho povýšené chování k cizinci nešlo přehlédnout. Zkusil jsem použít ruštinu a doufal, že to zabere. Zabralo, uniforma znatelně splaskla, byla vlídnější a kromě razítka ještě splnila další povinnost – předání imigračního lístku. Ale jen jednoho, pro syna prý není potřeba, není plnoletý. Snad mu nebude chybět při výstupu ze země!
V letištní hale probíhá obvyklý nálet taxikářů na několik zmatených turistů. Vybavení informací, že do centra nás oba zaveze autobus za 300 tenge (zhruba 20 Kč) jsme se cítili nad věcí, ale přece jen jsem se zeptal na cenu taxíku. „Tisíc tenge (asi 70 korun),“ prohlásil náhončí taxikářů a už nás táhl k autu. Cena to byla podezřele nízká a po dlouhém letu i docela lákavá. Takže ještě jednou. „Za cestu pro nás oba taxíkem do centra zaplatíme celkem tisíc tenge?“ ptám se. „Ano… to je taxa za kilometr,“ zazní odpověď.
Jeli jsme tedy autobusem a stálo to za to. Řidič byl Kazach jak poleno a mladý průvodčí byl Kazach jak mladé poleno. Koupil jsem lístky, ještě jsem se ujistil, že jedeme správným autobusem a poprosil, aby nám dali vědět, až bude naše stanice. Muži těchto stepních národů mají takovou zvláštní, povýšenou, chlapáckou dikci. Řidič vyloudil zvuk, který mohl znamenat stejně tak souhlas jako rozsudek smrti.
Jeli jsme ojetým čínským autobusem, jehož větrání zajišťovaly otevřené dveře. Z oken jsme pozorovali obydlené ruiny domů, které se střídaly s prodejnami luxusních aut. Už jsme si říkali, že na nás zapomněli, když se ozval křik řidiče. Jsme u cíle! Tak rychle poděkovat a vypadnout, než nás zamordují… Na zastávce jsme se vydali nazdařbůh pryč, když se opět ozval křik z autobusu. „Vaše ulice je tímto směrem!“ Milí lidé, opravdu, jen trochu jinak komunikují.
Ubytování, krátký spánek a natěšenost na nové prostředí spolu s hladem nás vyhnaly do ulic. Prohlížíme si moderní budovy i zastrčené prapůvodní uličky, fungující metro s bezpečnostní kontrolou v každé stanici, sovětské vraky i moderní luxusní limuzíny v ulicích.
Procházíme si i pěší zóny plné pohodových lidí. Díky složení obyvatel (nadpoloviční většina Kazachů a téměř polovina Rusů) jsme kdekoli vnímali tolerantní soužití islámu a pravoslaví. Dívky v krátkých sukních se klidně procházejí vedle kamarádek zahalených od hlavy k patě.
Vzhůru na úřad!
Naše milá recepční nám sdělila, že registraci na imigračním oddělení (lístek z letiště je třeba do tří dnů potvrdit) neprovádí, že si to musíme zařídit sami. Velmi ochotně nám napsala adresu i ukázala na mapě onen úřad.
Po nekonečném obcházení nejprve blízkého a pak i vzdálenějšího okolí daného místa jsem odhodil chlapskou hrdost a několika lidí se zeptal, kdeže imigrační policie sídlí. Prý že tady v okolí nikde. Půjdeme se najíst a pak se uvidí.
V dálce řeší policejní hlídka něčí špatné parkování. Na hlavách mají ty obrovské čepice, zděděné po sovětských časech. Už ty samotné budí respekt. Moje školní ruština zocelená porevolučním putováním po postsovětských zemích je ale dobrý pomocník. „Číst umíte?“ ptá se policista. Z intonace je jasné, že mne nepovažuje za idiota, jen se ubezpečuje, že znám azbuku a dokážu přečíst názvy ulic. A pak už jen následuje stručné a jasné nasměrování. Jdeme pěšky a úřad opravdu najdeme! Je to vlastně jen vybydlená budova s hordou žadatelů o úřední razítko. Vypadáme tam jako exoti. A pomáhá to. Imigrační úředník je vstřícný, pošle nás okopírovat doklad o ubytování a pak už jen několik razítek a jsme zaneseni do systému. Příjemně strávené odpoledne.
Procházky po městě
V centru na pěší zóně jsme objevili turistický info stánek a vyčerpaný mladík, který před boudou seděl na schůdku, byl jeho pracovník. Mluvil anglicky, hlavu měl plnou užitečných informací, byl velmi vstřícný a přidal mapu města. Skvělé!
Vyzkoušeli jsme také lanovku, která jezdí přímo z Almaty na vrchol hory Kok-Tobe. Je z něj krásný výhled na město, z nezbytných atrakcí stojí za povšimnutí bobová dráha, která vás sešupem přemístí zpět do města.
Přímo z Almaty vede lanovka na vrchol hory Kok-Tobe. Je z něj krásný výhled na město, z nezbytných atrakcí stojí za povšimnutí bobová dráha, která vás sešupem přemístí zpět do města.
Množství nabízených cetek ve stáncích nám tu připomínaly jakékoli tuctové turistické poutní místo. A k tomu ještě nechybělo bronzové sousoší Beatles!
Almaty má i botanickou a zoologickou zahradu. Rozmazlení z našich zahrad jsme tady byli poněkud v rozpacích. Ale obrovský skleněný válec s medúzami v expozici mořských živočichů, to byla pulzující tichá nádhera.
Každé pořádné město má mít svou tržnici. Almatský „zelený bazar“ je rozsáhlý komplex, který má své sektory – ovocný, masový, zeleninový, bylinkový a jánevímjaký ještě. Obzvlášť zajímavé pro našince jsou sklenice se psím sádlem s vyobrazením příslušného pejska, průhledná dóza se sušenými hady, medvědí žluč, sušené ještěrky roztažené na klacíku a jiné zázraky místní medicíny.
Bohužel bez ruštiny je vše složitější, pokud ovšem neovládáte kazaštinu.
Na pultech v dusnu a vedru ležely kusy masa včetně koňského. Hygienik by sice zaplakal, ale místní tu viditelně nakupují rádi, často a nezdá se, že by takovéto skladování mělo nějaké negativní účinky na zdraví obyvatel.
Do přírody
Když jsem poprvé viděl fotky z Čaryn kaňonu, bylo mi jasné, že bez jeho zhlédnutí nemohu Kazachstán opustit. Nachází se asi 200 kilometrů od Almaty, blízko hranic s Čínou, a říkají mu menší bratr amerického Grand kaňonu. Najmout si průvodce s autem nebylo těžké. Těch, co umí anglicky, není mnoho a jsou si toho vědomi, mají vyšší ceny. Zbývající průvodci umí jen rusky a jsou rádi, že narazí na někoho, s kým se domluví a dá se s nimi dohodnout na ceně. Vybírali jsme pečlivě a vybrali dobře. Cena byla slušná, k tomu jsme se cestou dozvěděli spousty zajímavostí, včetně informací z každodenního života.
Čtenář iDNES.cz Břetislav Folta vyrazil do Kazachstánu ještě před pandemií se svým synem.
Samotný kaňon Čaryn je pohádka. Vlasatně už jen samotná cesta byla pro nás nezvyklá. Nikde nic, jen step, vedro a občas z ničeho nic se objeví zastávka, jejíž provedení jasně odkazuje k časům sovětské výstavby.
Cestou ke kaňonu jsme potkávali auta s obrovskými balíky na střeše. Místní nakupují v Číně, stejně jako u nás se jezdí do Polska. Podél cesty, mimochodem s kvalitní vozovkou, se občas nachází vesničky. A nechybí všudypřítomní prodavači melounů a kumysu. Kdo kdy viděl prodávat podél cesty burčák, dovede si to představit. Exploze bílého kumysu v nafouklých petkách hrozila každým okamžikem.
„Zajedeme si na šašlik, je to nejlepší šašlik, jaký jsem jedl,“ sdělí nám náš průvodce Asylbek a už zastavuje v podivném přístřešku s ještě podivnějším majitelem v nějaké zapadlé vesnici. Nahlásíme, jak velký hlad máme a už se maso griluje. Dostáváme výborný čaj a tunu cukru. Jehlice s masem a zeleninou přistanou na talíři, k tomu nechybí nezbytná lepjoška (nasládlá placka, kterou jedí ke všemu). Při jídle přemýšlíme, zda to maso původně hýkalo, ržálo, mečelo, bučelo či co vlastně. „Co to bylo za maso?“ tlumočím synův dotaz poté, co jsme bezpečně dojedli. „Vepřové,“ řekl náš průvodce a zaplatil. I za nás.
Cestou k jezeru Issyk zastavujeme u Medvědího vodopádu. Asylbek na nás počká a my to máme ještě asi dva kilometry. Další nádhera. Zpět se nám ani nechce, užíváme si v tom vedru čistou ledovou vodu v říčce.
U auta nás čeká průvodce. „Dyňu chočeš?“ ptá se. Pak otevřel kufr a… v něm několik žlutých melounů. Nakrájel nám je zkušeně na kousky a k nim překvapivě opět lepjošku. Vynikající kombinace!
Almatinské jezero najdete poblíž Almaty. Je zdrojem pitné vdy pro město.
Almaty leží na úpatí Ťan-šanu s nádhernými jezery. Městskou dopravou se dá zajet do horského střediska Medeu a lanovkou až do výšky 3 200 metrů do střediska Šymbulak. S průvodcem je možný trek až k Velkému Almatinskému jezeru, které je zdrojem pitné vody pro město. Obklopeno horami, připomínalo nám alpská jezera. Ovšem to, co se skrývá nad jezerem, v Alpách nenajdete.
Kosmické záření
Nabídku prohlídky kosmostanice (Kosmostancija) nešlo odmítnout. Jsme v hraničním pásmu s Kyrgyzstánem, takže voják se samopalem (nepochybuji, že s ostrými) si pečlivě opíše naše pasy a zvedá závoru. Kosmostanice se zdá být opuštěná, polorozpadlá. Podivuhodné místo.
Někde v dáli se z jedné ruiny ozývá jakýsi pomatený křik, většina zařízení je odmontovaná, zůstávají jen polorozpadlé domky, rezavějící pozůstatky techniky a kaluže oleje. Stanice prý byla určena ke sledování kosmického záření, ale průvodce tvrdí, že vše bylo tajné. Tak nevím.
Nabídku prohlídky kosmostanice (Kosmostancija) nešlo odmítnout. Jsme v hraničním pásmu s Kyrgyzstánem, takže voják se samopalem (nepochybuji, že s ostrými) si pečlivě opíše naše pasy a zvedá závoru.
Kazachstán je každopádně obrovský, s nádhernou přírodou a pohodovými lidmi. Ceny jsou přívětivé a člověk se tam cítí bezpečně. Na každém rohu je vidět, že země vzkvétá. Bohužel bez ruštiny je vše složitější, pokud ovšem neovládáte kazaštinu. Mladí ve městě se už snaží učit anglicky a pokud jim to nejde, nahradí vše ochotou pomoci. Kdo nemá rád houfy turistů, nechť si pospíší. Stojí to za to. Jen to pivo máme výrazně lepší.
Může se hodit
|
