Dlouho jsem to měl v plánu, ale nikdy se to nějak nesešlo… Vyrazit sám na vícedenní trek do Dolomit, jenom se spacákem a pár věcmi na převlečení. Až loni v září nastala ta správná souhra okolností, a tak se doma rychle zabalím a vyrážím směr San Candido – vstupní brána do národního parku Tre Cime Dolomiti, nádherného skalnatého území na rozhraní italských regionů Veneto a Alto Adige.
Cesta není zas tak dlouhá a za nějakých šest a půl hodiny jsem na místě. Nechávám auto na parkovišti a vyrážím směr horská chata Rifugio Tre Scarperi. První den je zahřívací, takže první trasa není nijak zvlášť dlouhá, necelých deset kilometrů, ale i tak to podle mapy vypadá na nějaké čtyři a půl hodinky svižné chůze.
 |
Začínám prudkým stoupáním na místní výletní zalesněný kopec Haunold (1 500 m), odkud jsou úchvatné výhledy do údolí Alta Pusteria na jedné straně a na dolomitské štíty na straně druhé. A přesně tam mám namířeno. Pár fotek na památku a už z nejvyššího bodu prvního dne začínám krásnou a pohodovou lesní cestou zase klesat do údolí směrem k horské chatě s prvním přenocováním.
Následuje ještě jeden menší výšlap a kolem páté hodiny jsem na místě. Panuje krásné počasí, takže po vybalení spacáku v noclehárně se zase rychle vracím na terasu a dávám si pár zasloužených piv, mimochodem z nedalekého minipivovaru Pustertaler Freiheit, takže za mě plná spokojenost… Po výborné večeři s místními tradičními specialitami se vydávám na kutloch a už se těším na výšlap do nejvyšších poloh místního parku, který mě čeká příští den.
Nádherné výhledy směrem na masiv Croda Rossa
Ráno všichni místní horalové vstávají brzy a už kolem sedmé ráno vyrážejí vzhůru k vrcholům. Já jsem tak trochu sova, takže jsem si malinko přispal, ale i tak kolem půl deváté jsem i já na cestě směr chata Rifugio Pian di Cengia.
Protože mě čeká nocleh v této chatě a nemusím se vracet zpět do údolí, volím trochu delší variantu trasy. Odměnou mi je naprostá samota a ani téměř na celé trase nepotkám ani živáčka. Sluníčko vychází nad obzor a dolomitské masivy se začínají zbarvovat do krásné zlatavé barvy. Cestou nahoru si trochu vyčítám, že jsem měl víc potrénovat, ale naštěstí není kam spěchat. A voda z místních pramenů nádherně osvěží.
Po výstupu na Passo Grande dei Rondoi (2 289 m) se přede mnou objevuje symbol celého parku, tři vrcholy nazvané Tre Cime di Lavaredo, zřejmě nejvíce fotografovaný skalní útvar celých Dolomit. I když tady nejste poprvé a jste na tento pohled tak nějak dopředu připraveni, vždycky vás tento masiv dostane do kolen.
Panoramata těsně pod Tre Cime di Lavaredo
Naštěstí následující úsek trasy vede směrem, ze kterého máte Tre Cime pořád na očích, tak nemusíte u výhledu ztrácet moc času a vydáváte se na další cestu. Ta vede k zastávce u chaty Rifugio Localtelli, hned na úpatí Tre Cime.
Zde přichází první lehké zklamání, protože je tato chata kousek od veřejného parkoviště na druhé straně masivu, připadám si tady tak trochu jako na Václaváku v předcovidové době: masy svátečních turistů a pivo v plastovém kelímku. Mé vzpomínky na místní čundr před patnácti lety byly trochu jiné... Raději rychle mizím pryč se snahou co nejdříve dorazit do dnešního cíle.
Laghi dei Piani pod horskou chatou Rifugio Locatelli
Akorát mě čeká ještě další dlouhé stoupání, takže síly začínají pomalu docházet a počítám kroky. Ale vrchol se blíží a za ním je to k chatě už jenom kousek. Konečně usedám na terase nejvýše položeného rifugia široko daleko (2 528 m) a sympatická obsluha mi přináší vytouženou odměnu.
Nezůstane u jednoho, a když se zde poté potkám s Walterem Holzrem, asi nejuznávanějším hoteliérem celé oblasti (mimochodem velký horal a sportovec), tak mi k příjemnému večeru už nic chybět nemůže. Následuje opět skvělá večeře a noc v této malinké chatě.
Třetí den je na programu ne příliš náročný okruh s přespáním v nedaleké chatě Rifugio Comici, takže ráno následuje sestup do této chaty, uložení baťohu a konečně výšlap bez zátěže.
Přes průsmyk Focella Giralbla sestupuji se občerstvit do chaty Rifugio Carducci a pokochat se nádherným výhledem do benátské části Dolomit. Pak už následuje výstup zpět do jihotyrolského regionu a okružní trasou opět na jedno do chaty Pian di Cengia. Přívětivé uvítání obsluhy potěší a nakonec nezůstane jen u jednoho…
O bezpečnost je tady dobře postaráno
Odpolední sestup do Rifugio Comici je už na pohodu a čeká mě příjemný večer s holandským párem, který mi byl v rámci covidových opatření usazen ke stolu. Během jednoho večera jsem oprášil angličtinu jako asi nikdy za posledních deset let. Ale tak nějak jsme si příjemně popovídali, zahráli karty a uložili se na kutě.
Poslední den treku už nebylo kam pospíchat, tak jsem si náležitě užil ranní vysokohorské atmosféry u snídaně a pak se už vydal na cestu zpět do údolí. Po cestě dolů mi tak nějak přišlo líto, že už to všechno končí, ale zároveň jsem se rozhodl, že příští léto se sem vrátím znovu.
Počasí se tady mění velmi rychle a i během léta nejsou výjimkou sněhové přeháňky.
