Město Asuán bylo mým snem od chvíle, kdy jsem se o téhle části Egypta dozvěděla. Bylo ale komplikované se tam běžnou veřejnou dopravou dostat a výlety s cestovkou byly směšně drahé. Takže když jsem už v Egyptě (konkrétně v městečku Marsa Alam) pobývala dostatečně dlouho na to, abych si uměla představit, co by moje cesta mohla reálně obnášet, začala jsem vše uvádět do praxe.
Plán byl následující – první den ráno v Marsa Alam nasednout na bus do města Edfu (asi tři hodiny cesty). V Edfu si prohlédnout chrám a stejným způsobem se přesunout do Kom Ombo (hodina cesty), kde se opět kochat krásami tamního chrámu. A nakonec se přemístit do finální destinace, Asuánu (další hodina cesty).
 |
Druhý nebo třetí den ráno jsem chtěla vycestovat dál na jih do chrámového komplexu Abu Simbel (tři hodiny cesty), vrátit se zpět do Asuánu a podle chuti zůstat ještě o noc navíc.
Musela jsem dopředu počítat s tím, že mimo obvyklou turistickou trasu nebudou řidiči autobusů dost pravděpodobně ovládat angličtinu, takže bych se zahalená od hlavy po paty domlouvala pouze několika krkolomnými arabskými slovíčky, končetinami, mapami a podobně.
Ale lákalo mě na tom to dobrodružství a riziko, že se ztratím. A kdyby cokoli, disponovala jsem hustou sítí přátel na telefonu a svou „ono to nějak dopadne“ povahou. A protože já se vždycky rozhoduji spontánně, rovnou jsem si zarezervovala tři noci v centru Asuánu.
V den odjezdu jsem si sbalila batoh a došla v plandavých harémových kalhotách, tunice s dlouhým rukávem a šátkem na hlavě na autobusové nádraží v Marsa Alam. A protože tam nejezdí mikrobusy podle jízdního řádu, ale podle toho, kdy se naplní auto, musela jsem si chvilku počkat. Ani ne za půl hodiny už jsem seděla v rozkodrcaném minibusu plném Egypťanů směrem do Edfu.
Ocitla jsem se na prominentním sedadle vedle řidiče, tudíž jsem měla nádherný výhled do okolí a nemusela se tři hodiny bez klimatizace lepit na žádného spolucestujícího. Náramně jsem si užívala tu cestu, výhled na hory a poušť a sem tam na velblouda.
V Edfu jsem lenivě zavrhla plánovanou návštěvu chrámu a rozhodla se pokračovat rovnou do Asuánu. Dost mi to ulehčili řidiči na autobusovém stanovišti, protože sotva se naše dodávka dotrmácela do Edfu, z opačné strany nádraží už další silný hlas naháněl cestující do vozu směr Asuán. Přestoupila jsem, aniž bych se musela kohokoli ptát na cestu. I v Kom Ombo jsem oželela prohlídku chrámu, koneckonců příležitost k návštěvě bude i na zpáteční cestě, a jela jsem přímo do Asuánu.
Asuán
Autobusové nádraží bylo překvapivě obrovské a na okraji města. Nevěděla jsem, kudy se dostanu do hotelu, a vzala si taxi. Tady mi dal Asuán poprvé jasně na vědomí, že v Egyptě zrovna probíhá slabá sezona a lidé se snaží splašit, vyžebrat, ukrást a vymámit peníze, kde se dá. Bylo parné léto, navíc postní měsíc ramadán, a turistů v Asuánu pobývalo velmi pomálu. Takže jízdné za taxi samozřejmě hodně nadsazené a nejen za něj. I na trhu mi málem vypadly oči z důlků, když si stánkař za tři páry ponožek nestyděl říct v přepočtu o osm set korun.
Po šesti hodinách jízdy egyptskou veřejnou dopravou jsem se ubytovala ve svém hotýlku. Recepční mě prosil, jestli bych mu nedala lekce angličtiny, za nimiž se (což mi došlo, až když mi tiše klepal na dveře) skrývala touha po sblížení. Samotná žena na cestách v egyptských krajích je přece podezřelá. Což se samozřejmě projevovalo i na ulicích. Když jsem se procházela městem, zastavovalo u mě jedno auto za druhým. Až mi jeden seriózně vyhlížející pán nabídl mini tour po Asuánu zdarma.
Na turistech závislí Egypťané však nikdy nenabízejí nic zadarmo, proto jsem byla připravena mu přece jen zaplatit, kdyby změnil názor. Bláhově jsem si sedla k němu do auta. Pán mě vyvezl na vyhlídku na celé město a byla to neskutečná nádhera. Řeka s ostrůvky a loďkami jako na dlani a v zorném poli se skvěl i hotel, kam Agatha Christie umístila děj detektivky Smrt na Nilu.
Cestou zpátky mě můj šofér pohostil i lokálně velmi oblíbenou šťávou z cukrové třtiny, a když jsem vystupovala z auta, nic po mně nechtěl. Upřímně jsem si oddechla, že byl slušný a nezavezl mě na porážku. Svět není ještě tak zkažený. I když…
Vnitrozemí Egypta v období ramadánu
Pokračovala jsem v procházce kolem Nilu, kde mě oslovil další muž. Představil se jako delegát a já se od něj po krátkém přemlouvání nechala pozvat na vodu. Přece jenom, nedalo se říct, že bych oplývala nadbytkem peněz, takže sebemenší nabídku čehokoli jsem vypočítavě vítala s náručí otevřenou. Zavedl mě k vrátnici svého domu a zval mě nahoru za rodiči. Prozíravě jsem odmítla s tím, že se stydím a žádné rodinné příslušníky poznávat nechci, a přijala místo vedle starého domovníka, jehož příbytkem byl jakýs takýs zanedbaný výklenek. Byl to nemajetný žebrák s nějakou almužnou za „hlídání“ domu, ale srdce mu nechybělo. Podělil se se mnou o polámanou sušenku a popřál mi šťastný ramadán. Roztomilé gesto.
Za roztomilé se už ale nedá považovat to, co učinil vzápětí. Zničehonic vylétl jako střela a s arabskými slovy „Dej mi pusu“ se po mně začal sápat. Vyskočila jsem jako ratlík, až musel zasahovat onen delegát. Já jsem se smála na celé kolo: přestože to pro mě nemuselo být úplně bezpečné, přišla mi ta situace v tu chvíli natolik absurdní, až se mi rozvibrovala bránice.
Muslimská hostina
Pomalu se smrákalo a ospalým městem se rozlehl spásný hlas muezzina. Znamenal pro tento den konec půstu a zahájil hodování, iftár. Delegát každý večer pořádal iftár pro lidi bez domova zdarma a pozval ke slavnostní tabuli i mě. U dlouhého improvizovaného stolu z plastu na malých ošoupaných dřevěných židličkách sedělo snad patnáct z gruntu špinavých, upocených stařečků, kteří se rukama ládovali rýží, hovězím a hráškem a zapíjeli to vodou a pomerančovým džusem.
"Tato část Egypta, jižní, nubijská, mi učarovala. Je to kouzelný kraj světa, úplně jiný Egypt, než člověk zná z Hurghady nebo Sharm el Sheikhu," píše čtenářka.
Přijali mě mezi sebe tak bezelstně. Podávali mi misky s jídlem a vůbec nic si nedělali z toho, že jsem ženská, notabene s krátkými rukávy, a navíc Evropanka, která na jídlo určitě má. Dělili se o svůj příděl s takovou samozřejmostí, až mi to vyráželo dech. Užívala jsem si ten okamžik. Ten přicházející soumrak, zvuk modliteb z dálky, horký vánek, cinkot lžic a mlaskání veskrze bezzubých stařešinů… Ryzí autenticita. Sedět s místními, přijmout jejich zvyky a tradice, splynout s nimi.
Druhý den jsem neměla nic moc konkrétního v plánu, nechávala jsem se překvapit, co mi den přinese. Velká asuánská přehrada byla dobrou volbou. Impozantní masa vody, postavená pro zemědělské i energetické účely, a také jako zábrana proti povodním. Dostatečně jsem se vynadívala a vracela se zpět. Jenže řidič, který mě k přehradě přivezl, si řekl o několikanásobně vyšší částku. Moc dobře věděl, že se nemám jak dostat zpátky. Ale já byla ochotná se vrátit pěšky, i když to byla pekelná dálka.
Takže jsem se z minuty na minutu ocitla sama u přehrady. Bylo mi do pláče z toho, že jsem tak naivní a všemi považována jen za bankomat a sexuální objekt. Vím, že jsem si za to mohla sama, motat se samotná po egyptských ulicích.
Koupání v Nilu
Vyprahlá a upocená jsem zamířila k obrovskému žlutému emku na červeném pozadí – jedinému záchytnému bodu za bílého dne v období ramadánu. Neušla jsem ani pár minut, když jsem byla opět oslovena. Klučina se dušoval, že mě nechce obtěžovat, nic mi prodávat, jen mi touží ukázat svoje město. Ostrůvek, kde bydlel s rodiči a sourozenci. Asi mi chybí jedna taková základní věc, jakou je pud sebezáchovy.
"Tato část Egypta, jižní, nubijská, mi učarovala. Je to kouzelný kraj světa, úplně jiný Egypt, než člověk zná z Hurghady nebo Sharm el Sheikhu," píše čtenářka.
Přívozem jsme během minuty dojeli na ostrůvek a kluk mě zavedl ke kamennému stavení s dvorem plným králičích bobků a useknutých slepičích pařátků. Dovnitř mě díkybohu nezval. Jen mě provedl po okolí, na břeh řeky.
Koupat se v Nilu, to myslel vážně? Ale voda byla čisťounká, tekla přímo z přehrady a byla velmi osvěžující v tom parném dni. Hupsli jsme do vody. Proud byl silný, takže jsem se musela přidržet kamene, abych se neocitla o několik desítek metrů dál po proudu. Kdo by to byl řekl, že se smočím v Nilu – řece, jež má pověst jednoho z nejznečištěnějších toků vůbec. Ale kolem neplavala žádná mrtvá těla uhynulých koz, nevyskytoval se tam ani žádný živý krokodýl, jediné, co kolem nás proplouvalo, byly loďky feluky.
Po dlouhé době strávené u břehů moře jsem zase ucítila vůni sladké vody. Tu rybinu, ty říční trávy. Seděli jsme na obřích kamenech, které vyčnívaly nad hladinou. Klučina mi nabízel, že mě nechá pár dní u sebe doma. Přiznám se, že mě to lákalo. Asuán se mi tuze líbil a moc ráda bych si pobyt tam prodloužila. Připadala jsem si volná jako pták. Bez závazků, svobodná na cestách, jen s batohem. Ale tato nabídka zněla i na mé poměry dost riskantně. Mohla bych být nalezena až za tisíc let mumifikovaná při vykopávkách.
Abu Simbel je magické místo, žádný div, že patří mezi věhlasné památky UNESCA.
Další den nastala moje vysněná cesta do Abu Simbel. Uvnitř mikrobusu sedělo pár turistických solitérů jako já sama. Kvůli bezpečnosti se všechny autobusy i privátní dopravci seřadili do kolony a jeli spolu. K chrámovému komplexu jsme dorazili zhruba po třech hodinách jízdy. Slunce už svítilo na plné obrátky, ale areál byl úchvatně vylidněný. Ramadán, letní vedra… to na návštěvnosti nepřidá.
Bylo těžko uvěřitelné, že tyto do skály vytesané chrámy byly v minulém století rozebrány a přeneseny sem. Na svém původním místě by skončily zatopené nově budovanou asuánskou přehradou. Abu Simbel je magické místo, žádný div, že patří mezi věhlasné památky UNESCA. Proto bylo srdcervoucí, když všechny stánky se suvenýry zely prázdnotou. Dodnes si před očima vybavím smutný pohled stánkaře, když nikdo z přítomných turistů neměl zájem koupit si šátek.
Tato část Egypta, jižní, nubijská, mi učarovala. Je to kouzelný kraj světa, úplně jiný Egypt, než jaký člověk zná z Hurghady nebo Sharm el Sheikhu. Je to vnitrozemí, moři na hony vzdálené, ale přesto má toto místo hodně co do sebe.
Čtenářka Jana Samcová procestovala vnitrozemí Egypta.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
