Dceřino astma nás přetvořilo ve vysokohorské turisty. „Jeďte na hory! Od 1 500 metrů prý nejsou žádné viry“, poradil nám kdosi v našem nekonečném trápení s prvorozenou věčně kašlající a často doma ležící prvňačkou. Už ani nevím, kdo to byl. A tak jsme do našeho života zařadili lyže na pitztalském ledovci.
Po vysokohorských inhalacích se dostavilo ohromné zlepšení na několik měsíců. Brzy nato padlo rozhodnutí, že kvůli zdravotně náročnému podzimu by to do repertoáru chtělo přidat i hory letní. Z relativně vysoké nadmořské výšky, kde se pohybujeme, máme veliký respekt, ale hory k nám byly dosud vlídné.
Děti zbožňují řetězy, žebříky, zvířata v jejich domácím prostředí i nesčetné dobroty na horských chatách a chalupách. Navíc jsme objevili fenomén putování „od chalupy k chalupě“, s lehkým batohem, bez vaření a bez objemného spacáku, i přesto se vším pohodlím.
Jak se to objednává? Co když bude špatné počasí? Co když si špatně naplánujeme trasu? Jak se zabalit, když je na vrcholcích sníh i v létě? Hledala jsem a hledala a na spoustu otázek nenašla téměř žádné odpovědi. Jako kdyby „do nebe“ s dětmi nikdo nechodil...
Třídenní výstup na Zugspitze (2 962 m) z Garmische se nám povedl až na podruhé. Poprvé jsme se kvůli silnému sněžení (v červnu!) museli vrátit.
V přípravné fázi jsme vystoupali na Eggishorn (2 926 m) u Aletschského ledovce, s jedním přespáním ve dvou tisících. Děti to zvládly parádně a bylo jasné, že i delšího putování se nemusíme bát. Koneckonců, do civilizovaného údolí se člověk v Alpách může vrátit téměř vždy.
Na první týdenní „chalupové“ putování se k nám přidala i babička. Pohorky nás vedly po masivech, sedlech a chatách mezi Kaunertalem a Pitztalem, s cílem poznat místa, kde v zimě lyžujeme. Na chalupách si naše třígenerační výprava užila spoustu pozornosti a respektu.
Ze zesláblé holčičky začala vyrůstat zdravotně stabilní osobnost, která dnes ve škole nikdy nechybí a už dávno žádnou medikaci kromě „vysokohorských inhalací“ nemá.
Řetězy jsou lepší než hřiště. Na cestě z Riffelseehütte do Taschachhaus.
Neustále si ověřujeme, že děti (když chtějí) zvládnou bez mrknutí oka mnohem víc, než jsme si my rodiče vůbec schopni představit. Třídenní výstup na Zugspitze (2 962 m) z Garmische se nám povedl až na podruhé, poprvé jsme se kvůli silnému sněžení (v červnu!) museli vrátit.
Nový cíl pro putování po kopcích se najde vždy. Než svět uzavřel koronavirus, postavil si manžel hlavu, že nás vytáhne na trek do nepálského Langtangu. Co na tom, že „normální“ dospělí poutníci dorazí do nejvýše položené vesnice v údolí Kyangjin Gompa (3 860 m) za dva až tři dny. My si s dětmi prostě naplánujeme dvojnásobek.
Za naše šnečí tempo se nestydíme, už Alpy nás naučily násobit čas udaný na ukazatelích dvěma. S vděčností vzpomínáme na nepálské sněhobílé opice, obrovské jaky a zážitky na celý život, i když naše srdce stále bijí pro evropské Alpy. Třeba se tam s vámi někdy potkáme.
