Táhlé šumavské horizonty, skvělé výhledy a minimální turistický provoz. Tuto báječnou trojkombinaci nabídne pěší výšlap v jižní části Šumavy východně od Volar.
Osmnáct kilometrů dlouhá trasa vystoupá z širokého vltavského údolí až do tisíce nadmořských metrů, aby pak mírně klesla do nádherného úvalu horní Blanice a budou ji provázet ruiny zaniklých usedlostí i celých osad. I na stále více komercionalizované Šumavě ještě zbývají prostory, kde je všechno téměř „při starém“: toto je jeden z nich.
Přes Vltavský luh
Východištěm túry je železniční zastávka Pěkná na trati spojující Volary (Černý Kříž) s Českými Budějovicemi. Jinak než vlakem, případně na kole, se sem (naštěstí) nedostanete, přilehlá silnička je pro motorová vozidla uzavřena.
První dva kilometry po žluté značce zrovna nenaznačují, že se nacházíte v horském prostředí – převýšení je prakticky nulové. Procházíte totiž tzv. Vltavským luhem, přírodovědně velmi cenným územím podmáčené říční nivy s řadou slepých ramen a tůní. Terén je zprvu porostlý řídkým lesem a trochu dál do kraje pohlédnete až po půldruhém kilometru od mostu přes Vltavu. Řeka krásné rašelinné barvy tu teče docela bystře, jde o jedno z míst, kde se dá začít vodácké splutí Vltavy.
Krajinu před vámi rámuje zalesněný terén Želnavské hornatiny a na jeho úpatí je vidět štíhlá věž kostela v Pěkné. Stavba, která ve 2. polovině 20. století silně zchátrala, sice byla po roce 1990 obnovena zejména díky místním německým rodákům a jejich potomkům, sídlo samo ale zrovna úpravně nevyhlíží. Pěkná (dříve Schönau) je totiž pouhým torzem osady, v níž žilo ještě počátkem 20. století několik set obyvatel. Dnes je to sotva desetina, nemalou část plochy navíc zaujímá obludně velký areál zemědělského družstva.
Do světa horských samot
I tak je ale Pěkná/Schönau největším mezilehlým sídlem na trase, dál už budete potkávat jen izolovaná stavení, případně jejich ruiny. Pokračování žlutého značení vytíná v terénu poněkud nelogický oblouk zasahující v délce asi dvou kilometrů do Vojenského výcvikového prostoru Boletice (s volným vstupem o víkendech); cestu si ale můžete snadno zkrátit, když asi 300 metrů za zemědělskými objekty na kraji Pěkné odbočíte krajem paseky vlevo vzhůru a záhy se napojíte na zřetelnou lesní cestu. Ta vás dovede na rozcestí Pod Korunáčem, kde se opět setkáte se žlutou značkou.
Ať se přidržíte značení, nebo zvolíte zkratku, každopádně budete dost dlouho (nikoli však příkře) stoupat. Za Korunáčem si u cesty všimnete dvou obnovených výklenkových kapliček a asi o kilometr dál spatříte po delší době výraznější znak lidské civilizace: tři částečně obnovená stavení osady Nové Chalupy. Dnes slouží rekreačním účelům, trvale tu nežije nikdo. Ve 20. letech 20. století měla ale osada roztroušená po úbočí vrchu Křemenná (1 085 m) 120 obyvatel.
U Nových Chalup se definitivně rozestupuje les a začínají se otevírat vyhlídky do dálky, hlavně k východu. S fotografováním je ale možné počkat, za chvíli totiž budou k vidění ještě lepší horizonty. Nádherná cesta mezi pastvinami a malými lesíky, místy provázená alejí, vás asi za 20 minut vyvede – převážně již jen velmi mírným stoupáním – až těsně pod horský hřbet do prostoru někdejší osady Horní Sněžná (Oberschneedorf).
Z třicítky domů Horní Sněžné, které tu stály mezi válkami, se zachovaly jen skromné ruiny několika z nich. Živobytí tu jistě nebylo snadné, jak ostatně napovídá jméno: osada ležela rovných tisíc metrů nad mořem. Terén dnes ovládají rozlehlé pastviny, otevírají se odtud skvělé výhledy na Knížecí Stolec (1 236 m) a Lysou (1 228 m), dva nejvyšší vrcholy Želnavské hornatiny, i dál do českého vnitrozemí a na hlavní šumavský hřeben. V kombinaci se zbořeninami původních stavení má místo silného genia loci a může ztělesňovat klasickou „Šumavu zaniklou“: nostalgii v krajině, kterou lidé opustili a příroda si ji vzala zpět.
Žluté značení pokračuje stále severním směrem dalšími krásnými partiemi s širokými výhledy, aby posléze mírně kleslo do osady Dolní Sněžná (Unterschneedorf). Zde bylo několik domů obnoveno a na okolních loukách se hospodaří, rekonstruovaná byla i kaplička.
Mezilesní světlina u rozcestí Pod Korunáčem
V Dolní Sněžné vyměníte žlutou za modrou, která vás po necelých dvou kilometrech přivede k velkému kostelu svaté Magdalény. Bíle omítnutý chrám září do dalekého okolí a s přehledem ovládá širokou kotlinu horního toku řeky Blanice, která teče asi o dva kilometry dál. Poutnímu kostelu z poloviny 18. století hrozil v časech komunistické totality úplný zánik, nakonec však v zuboženém stavu doby zlé přežil a v 90. letech byl – podobně jako jiné církevní stavby v kraji – především zásluhou rodáků z okolních osad obnoven.
Lavička u kostela svaté Magdalény vybízí k odpočinku, stánky s občerstvením tu ale nečekejte, byť o pár desítek metrů dál stojí několik rekreačních stavení. Od nich budete scházet po rozbité asfaltce dolů do úvalu Blanice a i nadále to bude krásná cesta. Rozlehlé louky občas oživují solitérní stromy a až dojdete k Blanici, pohlédnete na panenský tok malebné se klikatící říčky, která jakoby zázrakem ušla na celém svém horním toku znásilňujícím lidským zásahům – mnoho takových toků se v Česku už nenajde.
Od mostu přes Blanici zbývá posledního půldruhého kilometru k nádraží ve Zbytinách (německy Oberhaid). Obec, jejíž náves leží ještě asi o půl kilometru dál, možná bude působit po mnoha kilometrech putování prakticky pustou krajinou téměř jako zjevení, neboť má charakter normálního, byť nevelkého lidského sídla. Pod kostelem dokonce najdete i restauraci – to pro případ, že by bylo třeba vyplnit čas, než přijede vlak.
Může se hoditLogistika Charakter trasy |
