Architekt Josef Fanta koupil v roce 1901 v Jevanech bývalý zájezdní hostinec Na vršku a přestavěl ho na letní rodinné sídlo. Sotva tušil, že „nějaká zapadlá vesnička“, jak Jevany nazvala před první návštěvou jeho manželka, se časem změní z pár chalup na letovisko, které se za první republiky v okolí Prahy stalo dokonce jedním z nejoblíbenějších.
Honem pryč z města
Byla to hlavně rychlá industrializace, která od poloviny 19. století hnala městské lidi odjet alespoň na několik týdnů do přírody. Movitější, kteří nehodlali ani o dovolené slevit z luxusu, si stavěli vily, střední a nižší vrstvy si pronajímaly.
Pokoj v penzionu, světničku ve vilce nebo v chalupě, případně chalupu celou. Někdy jen s kufry, jindy i s hrnci, peřinami a občas dokonce se služkou se ven stěhovaly celé rodiny. Otec pak, pokud mu doběhla dovolená, dojížděl. V sobotu večer tam, v neděli zpátky, aby mohl jít v pondělí do práce.
Logicky se tak jednou ze základních podmínek stala snadná a rychlá doprava. Občas posloužil autobus nebo dokonce parník, ale nejlépe vlak. Na něj se postupně navlékala nejoblíbenější letoviska.
Kolem Prahy to byly Černošice, Dobřichovice, Řevnice, Jevany, Krhanice, Senohraby, Říčany... Ostraváci rádi vyráželi do Ostravice nebo do Starých Hamrů, Brňané do Bílovic nad Svitavou, kam to do krásného údolí řeky neměli z města daleko ani pěšky.
Ve stejném duchu se jezdilo v období první republiky, i když to už stranou zájmu nezůstávaly ani kraje vzdálenější. Hlavně když tam dosupěla veřejná doprava – automobil zdaleka nepatřil k běžné rodinné výbavě.
Kde to bylo z nádraží daleko, majitelé ubytovacích hostinců nebo penzionů pro své hosty rádi dojeli. Na lufťáckých (slovo z té doby velmi oblíbené) adresách rostly vily, hotely, penziony a množily se nabídky ubytování v soukromí, protože pro venkovany to byla dobrá příležitost k přivýdělku.
Na březích rybníků a řek vznikaly plovárny, nad vodními hladinami dřevěná mola s kabinkami. Zahrady rudly tenisovými kurty.
Tak jsem zase tady
Lesy, koupání, houbaření, rybaření, klid, to byly od začátku ty správné magnety. A dotyk s životem mimo město měl často další pozitivní stránky. Sbíraly se a sušily houby, zavařovaly lesní plody, rodiny se najednou vracely k jídelníčku s borůvkovými lívanci a smaženými hřiby.
Mezi hostiteli a hosty, kteří jezdili na stejné místo pravidelně, se často rozvinuly vztahy takřka rodinné. Když v Poláčkově Hostinci U kamenného stolu dorazila jako každoročně do lázní Džbery pod Skálou s rodinným houfem paní radová Dynderová, hostinská jim vyběhla vstříc a obě ženy „si s pokřikem padly do náruče. Jak se máte, co děláte? Dušinko, vy pěkně vypadáte, to jsem ráda, já jsem taky ráda; co je nového? To víte, všechno při starém; no, lepší už to nebude, jenom když to není horší...“
V těch časech se také ještě často jezdilo na prázdniny k příbuzným na vesnici. Pobýt, pomáhat a přece jen ušetřit. Hlavně o žních tam bývaly návštěvy vítané a městské děti si vyzkoušely, jak vázat povřísla, stavět panáky, krmit králíky či uhnout krávě.
Domů se navíc jelo nejen s „dá-li Pánbůh, tak zase za rok“, ale i se zavařeným vepřovým ze zabijačky a husou v košíku. Nad dnešní agroturistikou, kdy za nemalých pár tisíc můžeme hrabat seno nebo tahat kozu na pastvu, by naši předkové žasli.
Oběd za sedm korun, pokoj za dvě stě
Jeden z oblíbených Hokrových průvodců z roku 1939 mapoval šance na výlety a ubytování ve středních Čechách. Nabídka byla pestrá, informace cenné. Kdo kupříkladu hodlal zamířit na Karlštejnsko, v Srbsku našel na pět desítek letních bytů s cenou od 100 do 200 korun za měsíc, k tomu denní stravu za 15 korun.
Uvážíme-li, že se tehdejší průměrná měsíční mzda pohybovala mezi 1 200 a 1 600 korunami, dalo se to zvládnout.
Luka pod Medníkem, krásně položené letovisko na lučinách, v lesích, na pravém břehu Sázavy, byla na peněženku o málo náročnější: měsíční cena letního bytu, jakých tu byly na tři desítky, se mohla vyšplhat až na 250 korun a oběd v místních hostincích stál kolem sedmi korun.
Ovšem turisticky se tu dalo nocovat i v soukromí a nestálo to víc než osm korun za lůžko. Letní byty v soukromí nabízely i Hořovice, a to za pouhých 120 až 170 korun za měsíc.
Jako letovisko i pro značně náročné označuje průvodce Senohraby. Mimo krásných vil a luxusního hotelu Valencia tu ovšem připomíná „přes 300 weekendových chat“. Několik se z těch časů v údolí Mnichovky mířící k Sázavě dochovalo a dodnes mezi nimi najdeme pamětihodnosti patřící do kategorie trampingu.
Sázava se mezi tehdejšími trampy počítala k velkým romantikám, koneckonců, neříkali jí jinak než Zlatá řeka. První trampská chata, Kalifornie, se tu objevila v roce 1927.
Nástup zálesáků
Ne každý totiž hodlal hledět do přírody od kávy na hotelové terase, přibývalo lidí, kteří k ní chtěli mít blíž. V roce 1918 vznikl Klub československých turistů, potomek Klubu českých turistů založeného v rámci monarchie v roce 1888. K jeho základním aktivitám patřilo nejen značení tras, stavba rozhleden a organizování vycházek, ale i budování sítě turistických chat.
Ubytování v nich bývalo někdy jednodušší, ale pro členy KČT levnější. Navíc jim chaty umožnily vyrážet na dovolenou i do míst vzdálenějších, ale turisticky zajímavých. Zejména do hor.
Hodně z těch stavení se dochovalo dodnes. Třeba Holubyho chata na Velké Javořině v Bílých Karpatech, byť s úpravami, Masarykova chata na Šerlichu, Riegrova chata na Kozákově, chata Prachov v Prachovských skalách nebo Klostermannova chata na Modravě.
Ale hlouběji do přírody se nořili hlavně trampové. Jejich hnutí, světově dokonce unikátní, se u nás objevovalo po první světové válce a záhy o sobě dalo vědět nejen svérázným oblečením, táboráky, kytarami a spaním pod širákem, ale také zakládáním osad, ať už stanových, nebo chatových.
Idylické víkendy a dovolené trampům ovšem na rozdíl od ostatních lufťáků komplikovaly státní orgány.
Už v roce 1931 vydal zemský prezident Hugo Kubát vyhlášku, která mimo jiné zakazovala „společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech – vyjma táboření rodinné...“
Razie četníků hlídajících počestné spaní vydržely jen pár let, v roce 1935 byl posměšně řečený Lex Kubát zrušen.
Konec idyly
V časech mezi válkami už se občas objevovalo mnohé z toho, co dnes považujeme za samozřejmost volných dnů. Lyžování, sjíždění řek, horolezectví, cesty k mořím, mezi nimiž velkou roli hrálo Středomoří, hlavně Jadran. Češi ho objevili koncem 19. století, masověji se k němu začali hrnout počátkem 20. století.
Stejně tak kvetl zájem o Jadran za první republiky. Pravda, ne každý na něj měl, ale mezi nabídkami trávit dovolenou u moře zůstával stálicí. Čedok inzeroval krásy zdejšího pobřeží ještě v roce 1939. Ale to už se blížily jiné starosti.
V duchu Rozmarného léta- Prvorepublikovou idylku stále nabízí říční plovárna z roku 1920 na Sázavě pod zlenickou Hláskou, a to včetně dřevěných kabinek a přívozu. - Zdobný půvab dřevěných kabinek z roku 1925 najdeme na plovárně Dachova u Hořic v Podkrkonoší. - První republiku připomínají i 150 metrů dlouhé dřevěné kabiny u rybníka Babylon nedaleko Domažlic. - K architektonickým perlám patří plovárna ve Mšeně, postavená v roce 1932 ve stylu art deco. - Z roku 1930 je Jureček v Říčanech, kam se jezdil koupat i herec Oldřich Nový. - Původní dřevěné kabiny, sprchy i bazén z let 1939–41 najdeme ve Volyni. |