Když v roce 1954 znovu po letech běžel v kinech Kristián, v němž Oldřich Nový propagoval výlet do Caira („kouzelné město, moře hučí svou věčnou píseň, palmy šumí, cikády poletují vzduchem“), divák na to hleděl jako na cosi z Marsu. Egyptské Cairo čili Káhira patřilo k nedostupným západním destinacím, stejně jako italské nebo francouzské pláže.
Politika versus turistika
Čedok tehdy nabízel výhradně přímořské adresy patřící do spřátelené rodiny: Bulharsko, Rumunsko, NDR, Polsko, trochu Albánii. Časem přibyla Kuba, Vietnam, Mongolsko, Severní Korea, naopak ubyla Albánie...
Paradoxně problémem byl Sovětský svaz, kam se smělo jen s organizovaným zájezdem do vybraných letovisek. Soukromě? Pouze na pozvání, a ani to nemuselo vyjít. Měli co tajit.
Po roztržce jugoslávského prezidenta Tita se Stalinem zůstávala několik let tabu i Jugoslávie a jen pomalu se nám od 2. poloviny 50. let otevírala. Normalizace v 70. letech sice vztahy opět ochladila, přesto se jezdilo dál. Na Západ to moc nešlo a v tom, co bylo dostupné, neměl Jadran konkurenci.
Vlny teplé i studené
Využívat služeb cestovních kanceláří mělo jisté výhody: člověk se netrmácel vlastním autem nebo přeplněnými vlaky, ale mohl si užít i letadlo. Měl zajištěnou postel v hotelu, jídlo a někde taky slunečník na pláži. Navíc na takový výlet, který si v 50. letech mohli dovolit jen ti movitější, dosáhlo stále více lidí.
Přesto se našli našinci, kteří k moři vyráželi se stanem a po vlastní ose. Do NDR nebo do Polska to ještě šlo, ale dohrkat starou škodovkou do bulharského Primorska po balkánských silnicích už chtělo výdrž.
A vzpomeňme dobrodruhy, kteří se do těch dálek vydali vlakem. Nacpaným, pomalým, v rozpálených kupé, s šikanou průvodčích i celníků a v Rumunsku s žebrajícími dětmi pod okny.
Nic není jednoduché
Stačí zajít do banky nebo do směnárny, vyměnit koruny podle libosti za cílovou měnu, zabalit si pas a jet? V předlistopadových letech to tak platilo jen do určité míry. Turista do NDR měl například povolený devizový limit čili si mohl vyměnit určitou sumu.
Samozřejmě pokoutně sehnané východoněmecké marky se pašovaly všelijak a šlo jen o to, vydržet na celnici s nervy. Nejkošatější rituál byl spojený se soukromou cestou do Jugoslávie. Už počátkem roku bylo třeba dodat bance žádost o devizový příslib, doporučenou zaměstnavatelem.
Pokud banka přislíbila, že nám zahraniční měnu prodá, měli jsme první krok za sebou. Vesměs to obnášelo cca 100 dolarů na osobu, přičemž banku nezajímalo, jak dlouhá dovolená bude. Týden? Tři?
Ovšem i do Jugoslávie musela příslib doplnit žádost na ministerstvo vnitra o výjezdní doložku čili o povolení vůbec vyjet, protože cesta dotyčné osoby musela být „v souladu se státními zájmy“.
Pokud ji pasové oddělení (spíše StB) schválilo, odevzdali jsme svůj zelený pas a dostali šedý. Platil jen v Jugoslávii a zrodil se počátkem 70. let, aby bránil rostoucí emigraci přes jugoslávské hranice.
Konečně se tedy jelo! S autem napakovaným i jídlem, protože tak se dalo u Jadranu ušetřit. Dodnes pamětníci vzpomínají na kempy, kde se mezi stany nesly vůně hrachovky z pytlíku.
Nedostatek jugoslávských dinárů se ovšem dal vylepšit, místní lidé obcházeli kempy, máme-li co na prodej. Na dračku šlo kafe, kempinkové židličky, nafukovací matrace... V peněžence tak přibylo na grilovanou rybu v restauraci, skvělou zmrzlinu, ovoce, nějaký ten suvenýr.
Ano, dnes to zní poněkud nedůstojně. Ale taky vzpomínáme na koupání ve slaných vlnách, potápění, horké pláže, měsíčné noci. Nebylo to Cairo, ale i tady moře hučelo svou věčnou píseň, palmy šuměly a cikády poletovaly vzduchem...