Když v listopadu 1883 vyrážela osmnáctiletá Růžena Holubová se svým manželem do Afriky, mohla tušit, že romantika to nebude. Vídeňačka Rosa, která si z lásky k Čechovi změnila jméno na Růžena, pracovala pro Emila Holuba už před svatbou, o náročnosti jeho první africké cesty věděla dost. Přesto se na tu druhou přidala. A rozhodně ne jako křehký přívažek.
Nech mě zemřít, ty uteč
Zažila střety s divokými Mašukulumby, mnohatýdenní útěk krajinou plnou močálů, které ji málem pohltily, častokrát měla nohy rozedrané do krve a její zdraví ohrožovaly vyčerpávající ataky malárie. Občas se musela ohánět puškou.
Byla nosička, kuchařka, ošetřovatelka, diplomatka, tlumočnice rychle zvládající domorodé jazyky. A také první Evropanka, která vstoupila na území nebezpečného kmene Mašukulumbů, ačkoli mohla na výpravu počkat v bezpečí sousední misijní stanice.
Růžena Holubová se na cesty po světě vydala s manželem.
Zatímco mužská část výpravy řídla (jeden odjel předčasně do Evropy, dva zemřeli na malárii a dalšího smrtelně zranili Mašukulumbové), Růžena útrapy snášela trpělivě.
Sám Holub o ní psal: „Velmi statečně kráčela a neustále byla v popředí, ačkoli jí chůze působila mnoho potíží.“ I tak na útěku před divochy, zmožená nemocemi a rozdrásanýma nohama, svého muže prosila, aby ji nechal zemřít a sám se zachránil.
Nakonec Holuba přežila o šestapadesát let. Ovšem pokud jde o pozoruhodné cestovatelky, prvenství nedržela.
Pobavení kanibalové
První „dobrodružky“ většinou provázely manžely–misionáře, přírodovědce, koloniální úředníky, lékaře.
Tak v polovině 19. století Afrikou putovala i Mary, manželka Davida Livingstona. Během cest pouští Kalahari dokonce porodila dvě děti.
Francouzka Pavlína už od roku 1835 projela se svým mužem, pražským rodákem Janem Vilémem Helferem kus Evropy, Blízký východ i část Indie. Domů se ovšem vrátila jako vdova – na Andamanských ostrovech jí muže zabili domorodci.
Ale našly se ženy, které se do světa vydávaly samy, i když v 19. století za to sklízely pobouřené reakce, posměch a občas i nadávky od svého okolí i veřejnosti.
V roce 1842, kdy se dámy vesměs bavily čajovými dýchánky a výlety do lázní, zamířila devětačtyřicetiletá rozvedená Vídeňačka Ida Pfeiffer do Palestiny, Egypta a Libanonu. Deníky, které z cesty vydala, si vydělala na další putování.
Projela severní Evropu včetně Islandu, během dvou cest kolem světa navštívila Jižní i Severní Ameriku, Čínu, Indii, ostrovy Indonésie, Afriku, Rusko, Blízký východ.
V Peru zažila revoluci, putovala Andami a Kordillerami, na řekách se střetla s aligátory. Na Sumatře se navzdory varování vydala mezi kanibaly, ale když je pobavila větou, že je příliš stará, a tedy tvrdá na to, aby jim chutnala, nechali ji jít.
Alespoň mohla jako vůbec první informovat o způsobu jejich života. Ještě v šedesáti málem zahynula na Madagaskaru, kde s dalšími bělochy týdny utíkala divokými pralesy před hněvem kruté královny Ranavalony.
Za obohacení evropských znalostí o přírodě a lidech exotických krajin si vysloužila nejen čestné členství v několika vědeckých společnostech, ale od pruského krále i Zlatou medaili za vědu a umění.
Sukně v roli zachránkyně
Mezi cestovatelské legendy z počátku 19. století se řadí lady Hester Stanhope, která velmi přispěla k archeologickému objevování Blízkého a Středního východu.
Koncem 19. století proslula další Angličanka Mary Kingsley. V jihozápadní Africe se střetla s leopardem, při plavbě po řece se z kánoe pádlem ubránila obrovitému krokodýlu, tlustá sukně ji zachránila při pádu do jámy plné ostrých kůlů a zřejmě jako první žena vylezla na čtyřtisícovou Kamerunskou horu. Ale především domů dovezla unikátní zprávy o životě tamních obyvatel.
Právě ženské vystupování a ošetřovatelské dovednosti jí umožnily dostat se mezi ně,a to včetně kanibalských kmenů. Patřila také k prvním bělochům, kteří projevili pochopení pro domorodou mentalitu.
Mary Kingsley při pádu do jámy v Africe zachránila tlustá sukně.
Angličanky vůbec byly navzdory viktoriánským představám o ženské roli čiperné cestovatelky. Isabelle Bird její úspěchy dokonce vysloužily jako první ženě členství v britské Královské geografické společnosti. Měla za sebou čtyřicítku, když v roce 1872 vyrazila do Austrálie a z ní na Havaj, kde vylezla na sopky Mauna KeaaMauna Loa. I dál toho zvládla bohatě: USA, Japonsko, Koreu, Čínu, Vietnam, Singapur, Malajsii, Indii, Persii, Kurdistán, Turecko, Maroko. A čile o tom psala.
A ještě jedno prvenství, dokonce v podobě světového rekordu: V listopadu 1889 vyrazila z New Yorku novinářka Nellie Bly na cestu kolem světa. Zvládla ji za 72 dnů, 6 hodin a 11 minut, čímž trumfla úspěch Verneových hrdinů z knihy Cesta kolem světa za 80 dnů.
První z Československa
Mezi našimi průkopnicemi září Barbora Markéta Eliášová. Rodačka od Brna a pražská učitelka si v roce 1912 vzala roční dovolenou a vlakem přes Varšavu a Moskvu zamířila do Vladivostoku a odtud do Japonska. Chytilo ji za srdce, a aby tam mohla pobýt, přivydělávala si vyučováním němčiny a francouzštiny.
Po roce se přes Spojené státy vrátila domů, ale po vzniku republiky dostala nabídku pracovat v Tokiu na vyslanectví. Sice ho brzy opustila, přesto se do Japonska ještě vrátila. Až v roce 1923 ji vyhnalo tragické zemětřesení v Jokohamě, kde málem zahynula.
Tři roky nato se vydala na poslední cestu, tentokrát lodí: z Londýna dolů kolem nejjižnějšího cípu Afriky, přes Austrálii, indonéské ostrovy a dál Rudým mořem zpátky do Evropy.
Zápis do dějin díky bicyklu
Ženy cestovaly dostavníky, loděmi, vlaky, na koních i velbloudech a v roce 1894 čtyřiadvacetiletá Američanka Annie Londonderry Kopchovsky k tomu nově přidala bicykl.
Podle sázky měla dokázat, že žena obstojí i na cestě kolem světa, a to dokonce sama. Na těžké dámské kolo poprvé sedla pár dnů před startem a časem ho moudře vyměnila za lehké pánské. Vrátila se po patnácti měsících, a i když bicykl kombinovala s vlakem a lodí, do dějin vstoupila.
Annie Londonderry Kopchovsky se vsadila, že svět objede na kole.
S automobilem cestovatelé začali jezdit mezi světovými válkami a první řidička, která v doprovodu kameramana v roce 1927 startovala kolem světa, byla Němka Clärenore Stinnes. O pět let později dokonce sólově přejela Saharu Švédka Eva Dickson.
A opět nechyběly Češky, vzpomeňme Evu Elstnerovou, Evu Škulinovou nebo Růženu Baumovou. Ve 30. letech najely po boku svých manželů desítky tisíc kilometrů, občas seděly i za volantem. Pak přišla 2. světová válka a s ní jiné starosti. Pro našince navíc hranice zůstaly zavřené hodně dlouho. Ale o tom všem příště.
