Hlavní otázka před cestou zněla: povezeme kola z Prahy, či je koupíme na místě? Když jsme zjistili, že polské i ruské aerolinky nabízejí přepravu složených kol v ceně letenky, bylo rozhodnuto. Více než šest tisíc kilometrů, které nás čekají, našlapeme na nových českých strojích.
Odlétali jsme už deset dní po svatbě, v té době jsme museli honem sehnat nájemníka, vyklidit byt, předat firmu a sbalit věci. Brašny na kola jsme měli po kupě až dva dny před odletem!
Stres se navýšil u odbavovací přepážky v Ruzyni, kdy se ukázalo, že krabice s koly má sedmnáct kilo, ale tašky s brašnami nesou skoro třicet. Limit na každé zavazadlo je přitom třiadvacet kilo, takže jsme museli otevřít krabice od kol a vypolstrovat je stanem, karimatkami a dalšími kousky, které nehrozily poškodit převody.
Přestože na krabicích se píše „fragile“ a „this end up“, už v prvním ze tří letadel jsme viděli, jak jsou postavené přesně opačně a o křehkém zacházení jsme si nechali při mnohahodinovém přeletu Sibiře jen zdát.
Smontuj si sám?
Se zastávkami ve Varšavě, v Tokiu a v Sapporu jsme konečně dorazili na startovací čáru výletu, do vcelku nevzhledného přístavního města Wakkanai.
Naivně jsme očekávali, že kola sestavíme během čtyř pěti hodin a ještě ten den se nalodíme na trajekt.
Zvládli jsme sotva půlku prvního kola a zjistili, že stejně potřebujeme profesionální servis, protože v balení chyběly důležité šrouby a některé komponenty neseděly na sebe.
Přenocovali jsme nouzově ve stanu na trávě přímo před halou trajektu mezi parkujícími auty. Ráno jsme vyhledali jediný fungující cykloservis ve Wakkanai a postaršímu majiteli rukama nohama vysvětlili, co všechno má smontovat. My japonštinou nevládneme a angličtinu zase uznává málokterý Japonec.
O pár hodin starší a o několik tisíc korun lehčí jsme jásali nad připravenými velocipedy. Koupili jsme jízdenky na trajekt a vyhlíželi na horizontu Riširi: impozantní, takřka dokonale kruhový sopečný ostrov, šplhající 1 700 metrů nad Ochotské moře.
Na Riširi jsme poprvé šlápli do pedálů. Mozky se nám vařily – jezdí se tu nalevo, takže rychle přepočítáváme pravidla na opačnou stranu, do toho balancujeme plně naložená kola, opírá se do nás silný oceánský vítr, zároveň se snažíme stihnout dojet do kempu před západem slunce. Spíš než profi cyklisty jsme připomínali roztřesená motovidla.
Cesta 238 lemuje břeh Ochotského moře a vede ze západu z Wakkanai až do 440 kilometrů vzdáleného Abaširi.
Už druhý den jsme brázdili jedinou silnici, která Riširi obkružuje, o dost sebejistěji. Jízda nás nadchla – silnice tu stavějí široké, kvalitní, s odstavným pruhem štědrým, takže se necítíme ohroženi projíždějícími automobily. Ostatně Japonci řídí tak ohleduplně, že si nedokážeme nehodu ani představit: vždy zpomalí a objíždějí nás v podstatě v protisměru.
Na strach, že člověku kamion zavadí o řídítka, tu zapomínáme. Jediné riziko tak je případná tsunami, ale všudypřítomné cedule člověka navigují na nejbližší evakuační cestu.
Hotel na záchodě
Navnaděni dechberoucími výhledy na vrchol sopky Riširi a potěšeni jarní flórou ostrova jsme dopluli zpět na Hokkaidó a napojili se na Road 238. Ta lemuje břeh Ochotského moře a vede ze západu z Wakkanai až do 440 kilometrů vzdáleného Abaširi.
Navigace se tedy první týden věru nenamohla. Rovně, po hlavní, rovně. Občas do kopce, zejména však po rovině.
Milníkem cesty byl mys Soya, nejsevernější dostupný bod Japonska. Skrz maniakálně fotící skupinu tchajwanských motorkářů jsme se skoro neprodrali k památníku, ale jakmile jsme se vyfotili s nimi, popřáli nám šťastnou cestu a uvolnili místo pro naši fotovzpomínku.
Čekání nás trochu rozladilo, protože jsme byli promoklí deštěm, propocení ze šlapání v protivětru a s přicházejícím večerem už i unavení. Chtěli jsme si tu noc dopřát hotel, které tu jsou mimo náš rozpočet, ale uschnout a nenastydnout stálo za příplatek.
Kola smontoval pán v jediném otevřeném cykloservisu ve Wakkanai.
Vyrazit na severní Hokkaidó bez rezervace ubytování je špatný nápad. Všude nám hlásili plno, tak jsme zaimprovizovali. Přístřeší nám poskytlo předsálí veřejných záchodků.
Jenže vyrazit na severní Hokkaidó bez rezervace ubytování je špatný nápad. Všude nám hlásili plno, nejbližší kemp byl třicet kilometrů daleko, tak jsme zaimprovizovali. Přístřeší nám poskytlo předsálí veřejných záchodků. Na dámských WC jsme si u umyvadel udělali koupelnu, na pánských jsme zase otevřeli prádelnu a sušárnu. Čeští trempíci si zkrátka poradí v jakékoli situaci.
Pokračovali jsme silnicí 238, vedle na plážích či na polích si hrála liščí mláďata, proháněli se zde jeleni a laně, nad hlavami nám kroužili orli a další dravci. Krajina střídavě připomínala tu Irsko, tu Kanadu a tu naši Vysočinu.
Přestože skoro celou silnici doprovází chodník, který má i značení cyklostezky, volili jsme stejný pruh s ostatními účastníky provozu. Dokonce jsme většinu času šlapali bok po boku, moc aut nejezdilo. Párkrát na nás zatroubili, což je pro cyklisty nebezpečné, mohou se leknout, cuknout řídítky a spadnout.
Ještě jeden zvuk nás leká: Japonci mají dělicí čáru v nepřehledných úsecích plasticky upravenou do prohlubní, které při předjíždění rachotí (a cákají).
Medvěd v konzervě
Veselý spád nabrala naše cesta ve vesnici Okoppe. Poprvé nás vystrašila předpověď, celou neděli a pondělí mělo silně pršet a v našem malinkém stanu bychom tak intenzivní déšť nezvládli. Díky on-line překladačům jsem vyšťourala stránky turistické asociace Okoppe, kde mi po e-mailu nabídli ubytování zdarma.
Zpráva končila slovy: „Please be careful.“ Veřejné ubytování zdarma a máme dávat pozor? Celou sobotu jsme jeli v lehké nervozitě, co nás čeká. Obavy rozptýlila paní v infocentru, když nám za pomoci „anglicky“ připraveného plánku vysvětlila, že přespíme v odstaveném vlaku. Ten město přebudovalo na hostel, kde se na tatami vyspí až deset pocestných. Kromě bezpečného a krytého spaní vagon poskytuje i toaletu, umyvadlo a pračku.
Nocleh v odstaveném vlaku v Okoppe
Nevídaná velkorysost z veřejného rozpočtu nám vytrhla trn z paty. A nejen to: díky vlakovému útočišti jsme se prvně pobavili s Japonci trochu víc. Lože jsme sdíleli převážně s motorkáři, kteří tu nad cyklisty co do počtu jasně dominují. Poradili nám spoustu užitečných tipů k itineráři a taky nás vzali do muzea, kde jsme se dali do řeči s místním lovcem medvědů Norihiro Oishim.
Medvědů žije na Hokkaidu zhruba deset tisíc a nejsou tu ohroženým druhem. Naopak jsou mnohdy zvířetem ohrožujícím, kvůli čemuž město zaměstnává lovce. Za to, že jsme byli pozorným publikem, jsme dostali konzervu naporcovaného medvěda ussurijského. Zatím se ji zdráháme otevřít.
Stezka na draka
Po týdnu v sedlech jsme pokořili Road 238 a se skromným denním rekordem 86 kilometrů dorazili do města Abaširi. Posledních 25 kilometrů nás Japonsko mile překvapilo první samostatnou cyklostezkou, kterou jsme rádi využili. Na rozdíl od místních – nejenže jsme na ní nikoho nepotkali, ale asfalt byl rozbitý kořeny a často i posetý větvemi. Tak jsme se radši vrátili na starou dobrou 238. Dovedla nás až do kempu, kterých je v Japonsku dost, mají čisté záchody a stojí do sto korun na osobu a noc.
V Abaširi jsme si nadělili den bez kol a navštívili tamní vězeňské muzeum. Kvůli krutým podmínkám si ve světě vysloužilo přezdívku „japonský Alcatraz“. Vězni sem byli na sklonku 19. století přemístěni z jižnějších zařízení, aby vybudovali silnici, vojenskou spojnici na sever ostrova, která měla zabránit hrozící ruské invazi na Hokkaidó. V mrazech okolo minus třiceti stupňů, s nedostatkem jídla a šibeničním termínem stavby celá třetina trestanců zemřela.
Muzeum příběh vypráví za pomoci voskových figurín, krátkých dokumentů i výstižných informačních panelů. Na zdejší poměry je tu překvapivě mnoho zdrojů i v angličtině. Opustili jsme Abaširi a vyjeli vstříc národnímu parku Shiretoko. Památka UNESCO má údajně největší koncentraci medvědů na celém ostrově. Potkáme nějakého?
V dalším díle našeho miniseriálu Japonskem na kole se vydáme po ostrově Hokkaidó v medvědích stopách.
