Národní park Nikkó se nachází na ploše tří prefektur: Točigi, Gunma a Fukušima v horách nad městy Nikkó a Nasušiobara. A tak jak ohromí město Nikkó svými památkami, hory v národním parku vás okouzlí krásnou a nedotčenou přírodou. O kulturních památkách ve městě Nikkó hovoří každý turistický průvodce Japonskem, informace o národním parku však bývají často velmi omezené.
Na rozdíl od většiny japonských národních parků, jejichž návštěvnost zahraničními turisty je podle našich zkušeností velmi malá, Nikkó je určitě výjimka asi díky blízkosti Tokia, pouhých 120 kilometrů.
O množství turistů jezdících do parku jasně vypovídá dvouproudá silnice jménem Irohazaka, která stoupá 48 ostrými serpentinami až do výšky 1 300 m n.m. Aby se zvládal nápor turistů, tak se původní silnice dnes používá pouze pro směr z parku ven a v jiné stopě byla vybudována nová do parku.
Z toho myslím jasně plyne, že nejlepší je vydat se do parku mimo jakékoliv státní svátky či víkendy nebo alespoň mimo hlavní turistickou sezónu.
Po vystoupání serpentin až k bráně do parku se ihned otevře impozantní pohled na dominantu celého parku. Sopka Nantai svým symetrickým kuželovitým tvarem připomene Fudži. Hned na úpatí sopky Nantai se také rozprostírá největší jezero národního parku Čúzendži.
Lávou formované krásy parku
Jezero Čúzendži leží v nadmořské výšce 1 269 metrů, je hluboké přes 160 metrů a vzniklo po erupci Nantai před 20 000 lety, kdy vytékající láva zahradila celé údolí pod sopkou. Voda si nakonec prodrala cestu ven a dala vzniknout jednomu z hlavních turistických lákadel parku, vodopádu Kegon.
Stěna vodopádu je tak vlastně přírodní hrází utvořenou ze ztuhlé lávy držící vodu vysoko v horách. Dávné lávové proudy jsou dodnes dobře rozeznatelné. Voda padá kolmo do propasti skoro 100 metrů.
Vyhlídková plošina těsně pod vrcholem Hangecu s výhledem na jezero Čúzendži a sopku Nantai přikrytou letní oblačností
Vodopád Kegon z dolní vyhlídkové plošiny dostupné skalním výtahem
Zajímavou kuriozitou je, že Japonci do lávové stěny vyvrtali tunel pro výtah, takže vodopádem se můžete pokochat z jeho vrcholu, ale po svezení výtahem i z jeho dna. Dole v propasti panuje zvláštní mikroklima. Jelikož je přitékající voda z jezera velmi chladná, kondenzující vlhkost často způsobí zahalení celého vodopádu do husté mlhy a o jeho přítomnosti svědčí pouze dunění padající vody.
Nejsnazší způsob, jak si prohlédnout jezero Čúzendži se sopkou Nantai, je vydat se od vodopádu Kegon k vrcholu Hangecu. Kdo má dostatek času, může celou cestu jít po turistické stezce, to však zabere nejméně dvě hodiny jedním směrem a především ke konci se strmě stoupá vzhůru. Druhou možností je vyjet serpentinami až na vrcholové parkoviště, ze kterého je to k vrcholu ve výšce 1 753 metrů pouhých 20 minut chůze, což ocenily především naše děti. Z dřevěné pozorovatelny je nádherný výhled na jezero Čúzendži a za ním se do výšky 2 486 metrů tyčící sopku Nantai.
Z léta rovnou do zimy
Přestože je Nikkó poměrně vysoko, tak i v letním období je zde typické japonské tropické klima s vysokou vlhkostí. Ta je bohužel zdrojem oparu, který zastírá vše na vzdálenějších horizontech.
Naopak v zimním období je vzduch na východ od pásu hor krásně vysušený a viditelnost je dokonalá, o čemž jsme se přesvědčili při návštěvě stejného místa ke konci listopadu. Vzduch je v zimě natolik čistý a průzračný, že jsem denně viděl na dalekém horizontu sněhem pokrytou sopku Nantai až z našeho domu na tichomořském pobřeží.
Jezero Čúzendži v typickém hávu letního oparu
V parku je také možné okusit zvláštnost japonské zimy, protože leží přesně na rozhraní klimatu západního a východního pobřeží. Ve východní části parku celý den panovalo jasné slunečné počasí, na západním horizontu se držela hustá sněhová oblaka. A opravdu stačilo urazit 20 kilometrů na západ a vše bylo najednou pokryto sněhem a počasí se proměnilo na pravou zimní vánici.
Na nejvyšší vrchol parku Nikkó
Přestože je hora Nantai nepřehlédnutelnou dominantou parku, nejvyšším vrcholem je o pár desítek metrů vyšší Širane sahající až do výšky 2 578 metrů. Sopka se nachází na západní straně parku a vede k ní nádherná cesta přes náhorní plošinu Sendžógahara okolo jezera Junoko s vodopádem Jutaki. Jezera v parku jsou v kaskádě za sebou a jsou vždy oddělena lávovými stěnami s vysokými vodopády.
Na vrchol Širane vedou dvě hlavní cesty. Jedna od jezera Junoko z městečka Jumoto-onsen. K vrcholu to jsou potom necelé čtyři kilometry, ale převýšení je přes 1 000 metrů a stezka je nevhodná pro výšlap s dětmi.
Takto impozantně se tyčí Širane od horní stanice lanovky.
Druhá, pohodlnější varianta, je vystoupat průsmykem Konsei podél stejnojmenné hory (2 244 m) až k lyžařskému resortu Marunumakogen. Zde vás lanovka vyveze až do výšky 2 000 metrů, odkud vede podstatně snazší cesta k vrcholu. Převýšení je i tak přes 600 metrů a ani tato cesta nepatří k těm pohodlným. Je nutné překonávat kmeny, ležící balvany a hlavně u vrcholu prašný sopečný popel. Cesta vede zprvu lesem, ale s rostoucí nadmořskou výškou stromy rychle mizí a za slunečných dní panuje na vrcholu nepříjemná výheň.
Vrchol Širane je tvořen několika krátery, v nichž je možné se schovat do stínu a uspořádat malý piknik. Největší odměnou je výhled z Širane. Jsou vidět všechna jezera v parku včetně největšího Čúzendži, ale i další vrcholy sopek Sannoboši ( 2077 m), Taro (2 367 m), Taišaku (2 455 m) Njoho (2 483 m) a Ohmanago (2 375 m), které jsou jinak pro návštěvníky skryty na severní straně Nantai.
Na vrcholu Širane bylo díky pěknému počasí dost turistů. Navíc jsme se nemohli zbavit optického klamu, že Nantai je vyšší než Širane, nicméně hodnoty výšek hovoří jasně.
Všechny vrcholy jsou dostupné pro turisty a nabízejí nádherné výhledy. Po návratu ke stanici lanovky je možné se ještě projít upraveným parkem v jejím okolí a jelikož Širane je stále aktivní sopka, nachází se zde lázeň ašiju, kde je možnost nechat odpočinout unaveným nohám. Relaxace v lázni s výhledem na večerním sluncem ozářenou sopku Širane se svým typickým trojitým vrcholem je odměnou na závěr dne.
Mimochodem, sjezdovky v Marunumakogen jsou částečně pokryty speciální rohoží, takže i v létě si zde půjčíte sjezdovky a můžete si zalyžovat pod širým nebem.
Nekonečné serpentiny
Jako obvykle nás také lákala v Nikkó cyklistika. Na dlouhých serpentinách do parku jsme potkali docela dost cyklistů, problém je, že frekventovaná silnice nám nepřišla moc přitažlivá, navíc téměř na vrcholu je dlouhý tunel, kam je vjezd cyklistům zakázán. Zvolili jsme tak jinou alternativu.
Národní park je velmi rozlehlý směrem na sever a sahá až k sopce Nasu. Ve střední části nad městem Nasušiobara se zvedá do výšky 1 795 metrů sopka Takahara. Výhodou je, že tato část parku je turisty navštěvována minimálně, takže na serpentinách silnice 56 až k parkovišti Happogahara pod vrcholem jsme za celý den potkali pouze pár aut.
Lesní restaurace Kotaro-čaja
Poslední serpentina před vrcholovým parkovištěm Happogahara. Výšlap zmohl i děti a v sedačkách se naštěstí pěkně prospaly.
Serpentiny z města Nasušiobara pod vrchol už na mapě vypadaly náročně, ale realita byla ještě o dost horší. Nějak jsem podcenil plánování, především nadmořskou výšku. Nasušiobara se totiž nachází v úzkém hlubokém údolí ve výšce pouhých 500 metrů, tudíž i na této nenápadné trase nás čekalo převýšení přes 1 200 m, což se dvěma dětmi v sedačce, vozíkem s proviantem a v kombinaci s japonským vedrem byl úkol téměř nadlidský.
Záchranou bylo, že celá cesta vedla hlubokým lesem, který nás chránil před ostrým slunečním žárem. Po celou cestu jsme tak byli doprovázeni hlukem cikád, obrovskými barevnými motýly, ale i obřími sršněmi suzumebači.
Hned za několika prvními serpentinami nás překvapil jeden řidič, který s japonským miniautem kei car odbočil na velmi kamenitou cestu do lesa vedoucí z ostrého kopce k říčce, co tekla údolím. U odbočky byla cedule, z níž jsme vyluštili, že je tam restaurace Kotaro-čaja. To nám nedalo a vydali jsme se za autem po kamenité cestě a skutečně, narazili jsme asi na nejromantičtější japonskou přírodní restauraci, kterou jsme kdy viděli.
Stolky byly rozmístěny podél horského potoka, přes bublající vodopády s ledovou vodou, která vytvářela v okolí velmi příjemné chladné klima. Bohužel to byla za celou cestu jediná příležitost se občerstvit.
Vyhlídka na sopku Takahara
Záchranu nám tak několikrát poskytla říčka tekoucí z vrcholu Takahary, s průzračnou ledovou vodou, která byla dokonalým osvěžením v poledním horku. Na jednom místě jsme dokonce narazili na ceduli, která informovala, že voda v říčce je pitná. Po vysilujícím šlapání jsme nakonec dosáhli vrcholu. Na vrcholovém parkovišti je zvláštní hřibovitá betonová pozorovatelna, ale jak už to bývá v Japonsku zvykem, odpoledne se snesl opar a pouze v matných obrysech jsme viděli na severním horizontu kouřící sopku Nasu a na jih vrcholy okolo Širane a Nantai.
Kolik je vlastně v Japonsku Fudži?
Největší odměna nás teprve čekala, nekonečný sjezd na kole po serpentinách dolů. Brzdové kotouče se cestou žhavily až měnily barvu do modra. Všechny cíle cesty ale nebyly ještě dosaženy. Zhruba v půli cesty jsme odbočili vlevo na spojovací silnici k cestě Ničien. Zajímavostí totiž je, že sousedkou Takahary je sopka Fudži. Ale není to ta velká Fudži - symbol Japonska, tato má výšku pouhých 1 184 m n.m. Ale na rozdíl od své větší jmenovkyně je nyní podstatně aktivnější a na jejím úbočí je stále aktivní fumarolické pole, ze kterého stoupají sopečné plyny a horká pára.
A nebylo by to Japonsko, aby zde nebyly onseny. A protože jsme chtěli dodržet japonský zvyk, že každý náročný výlet má končit koupelí v onsenu, s chutí jsme se ponořili do jedné z mnoha dostupných lázní a nechali odpočinout tělu a především nohám v sopečnými minerály modravě zbarvené a sírou vonící vodě. Na závěr bych zmínil, že pro místní jsme byli jako zjevení. Zahraniční turisté, navíc na kole do těchto končin asi běžně nezabloudí.
Mapy poskytuje freytag & berndt. © freytag & berndt, SHOCart, přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost také vytváří knižní sérii Toulavá kamera s tipy na výlety po celém Česku, která je ideálním dárkem pro obdivovatele krás naší vlasti.
Když se probudí k životuJako má Fudži v Japonsku několik svých jmenovkyň, tak ani Širane není osamocena. Jedna Širane je v Nikkó, která se proto někdy nazývá Nikkó-Širane, a druhá je o něco menší Kusacu-Širane (2 160 m n.m.) v prefektuře Gunma poblíž Nagana. Obě Širane jsou sopky a především Kusacu-Širane se loni nechvalně proslavila, když nečekaně explodovala a zasypala lyžaře na sjezdovce na jejím svahu kamením. |
