Jako sardinky v moři. Nejrušnější přechod světa najdete v Japonsku

aktualizováno 
Po přechodu na křižovatce v tokijské čtvrti Šibuja ve špičce projde 2 500 lidí na každou zelenou. Je to největší atrakce Tokia. Šli jsme dav proti davu, čekal jsem náraz, mačkanici a rány lokty, ale promnuli jsme se jako hejno ryb.

Připadám si jako v Číně na koupališti, hlava na hlavě, kam se podívám. Ale jsem na přechodu v Tokiu. Takhle nějak se cítí sardinky, když v hejnu táhnou oceánem.

Ve městě, kde mají císařský palác, staré chrámy i luxusní třídu Ginza, kde můžete koupit třešně, kus za sto korun, jablka, jedno za pětistovku, a hranatý meloun za čtyři a půl tisíce, je přes to všechno nejznámější atrakcí obyčejný přechod přes křižovatku.

Ale tak obyčejný zase není. Kam se podívám, všude lidi. Přede mnou, za mnou, po stranách. Čekáme na zelenou. Pak vyrazíme proti sobě. Dav proti davu. Jak se vyhneme, je záhada.

Takhle by muselo vypadat stěhování národů, kdyby se všechna ta staletí scvrkla do krátkého šotu. Jinak na tom přechodu není nic: asfalt a bílé čáry. Ale těch chodců...

Je to největší přechod světa. Každé dvě minuty se tady dá ve špičce do pochodu dva a půl tisíce lidí. Možná prý ještě o tisíc víc. Ani ne deset minut a před očima mi projde celé Sezimovo Ústí.

Kříží se tady tři trasy metra a sedm vlakových linek.
Čtvrť Šibuja tepe a buší. Na davy křičí neonové billboardy, reklamy, hudba. Je...

Ten přechod je v centru Tokia u stanice Šibuja. Kříží se tady čtyři ulice. Jako mosty je tady pět zeber. Lidská vlna za vlnou tady čeká, až se dá do pohybu. Kamery připraveny, foťáky taky, mobily naraženy na tyče pro selfie. Vždyť říkám, že to je největší atrakce Tokia.

Jsem na příčném přechodu, ten je největší. Stojíme jako hradba, třicet metrů proti nám stojí jiná hradba lidí. Dělí nás jen auta. Už vím, jak se cítili válečníci, když se na sebe koukali, než proti sobě vyrazili. Jsme dav, fungujeme na blikání světel.

Fotogalerie

Jak naskočí zelená, vystartujeme proti sobě. Srážka neodvratná. Masa proti mase, rojnice proti rojnici. Rázujeme proti sobě. Zeď proti zdi. Už vidím bělmo jejich očí a čočky jejich foťáků. Do nárazu zbývá deset metrů, osm, pět, tři...Teď!

Žádné bodyčeky, srážky ani zácpy. Promneme se mezi sebou jako dvě rybí hejna. Je to jeden plynulý pohyb. Jako když kouzelník v prstech při míchání karet spojí dvě hromádky a jedna karta hladce vklouzla vedle druhé. Auta už řvou, že teď je řada na nich.

Natočte si svou ženu

Za dvě minuty si to vyměníme. Vracím se na druhou stranu. Fotím chodce, kteří jdou proti mně, otáčím se a fotím ty, co jdou se mnou. Jdu do pokleku a fotím okamžik, kdy se obě vlny protnou.

Nikdo se na mě nedívá divně. Tady je to normální. Vidím lidi, kteří si tady dělají selfie, vidím chlápka ve fialové košili, který se uprostřed přechodu točí kolem dokola jako zpomalená káča a se svým maličkým foťáčkem se tváří, že je Ingmar Bergman. Vidím dokonce několik řad lidí, kteří jdou za sebou a všichni si dělají selfie. Zvednuté ruce, oči upřené vzhůru, vypadají jako vzrušená náboženská sekta.

Na jednom konci si mezi lidmi postavil chlápek stojan, na něm mobil a natáčí pro potomky a dějiny svoji milovanou, jak jde po přechodu.

Pendluju tam a zpátky, abych si zažil nejrušnější přechod světa, ty dvě minuty, které musím stát na červenou, prožívám, jako bych stál na žhavém uhlí. Potom zkusím něco jiného. Pohled z výšky. Vím, jak na to. Tenhle přechod je taková atrakce, že v průvodcích se píše, odkud se na něj má člověk dívat.

A tak jdu do Starbucks, odtud je to prý nejlepší. Dostanu se tam přes několik obchodů, ten poslední je knihkupectví. Pak se nějak protlačit k oknu. To je problém, protože stejného průvodce si přečetla spousta lidí. Stojí tam, mobily, foťáky, tablety. Cvak, cvak, cvak. A mravenci dole mají pochodové cvičení.

Tenhle přechod je taková atrakce, že v průvodcích se píše, odkud se na něj má...

Tenhle přechod je taková atrakce, že v průvodcích se píše, odkud se na něj má člověk dívat.

Armády chodců se hromadí u hrany chodníku. Blik. A z prázdné křižovatky je najednou barevné mraveniště. Až teď chápu, co to znamená, když se řekne, že ulice je přeplněná. Shora to vypadá, že všichni jdou rázně za svým. Obraz tolika lidí kráčejících na tak malém prostoru – tam dole je kondenzované Japonsko. Energické, ale klidné, spořádané, zdvořilé.

Lidé na přechodu fungují jako japonské tranzistorové rádio dávných časů. Malé součástky, které zapadají do sebe, až je z nich jedna dokonalá věc. Poezie v pohybu. Jako když stovky lidí cvičí naráz tai-či. Spartakiáda na přechodu pro chodce. A dokonale nacvičená.

Co na to říká bronzový pes

Není divu, že se to děje zrovna tady. Stanice Šibuja je jednou ze tří největších v Tokiu, a tudíž i na světě. Kříží se tady tři trasy metra a sedm vlakových linek. Přes dva a půl milionu lidí denně.

Čtvrť Šibuja tepe a buší. Na davy křičí neonové billboardy, reklamy, hudba. Je to čtvrť zábavy, módy, nákupů, trendů. Skel, oceli, konzumu a peněz.

Ale uprostřed toho všeho bušení je místo, které člověka přiměje, aby se zastavil a dojal. Jako si Pražané dávají sraz „pod ocasem“, lidé v Tokiu se scházejí u psa. Je to bronzová socha pejska, který čeká na svého pána. Jmenoval se Hačikó a sedí tady, jako tady tiše sedával celé roky a marně ho vyhlížel, protože nevěděl, že páníček je už mrtvý.

Hačikó se stal symbolem věrnosti.

Hačikó se stal symbolem věrnosti.

Pejsek se tady kdysi potuloval a jednoho dne na jaře 1924 si ho všiml univerzitní profesor Hidesamburo Ueno. Vzal si ho domů a Hačikó na něj chodil čekat každý večer ke stanici Šibuja. Trvalo to ale jen rok. Profesor zemřel v práci. Mrtvice.

Ale zkuste něco takového vysvětlit psovi. Hačikó chodil čekat dál. Devět let. Příběh se šířil a nakonec mu tam postavili sochu. Hačikó byl zřejmě první pes, který měl sochu už za svého života. Bylo to v dubnu 1934. Rok poté zemřel i on. Našli ho ležet v blízké uličce.

Kolem je dnes blázinec. Auta se valí v mnoha pruzích, krásné Japonky v účesech, které stály majlant, přes ruku tašky s nákupy z okolních butiků. Studentky ve školních uniformách, některé vypadají jako námořníčci, některé jako prsaté pionýrky. Mladíci s obarvenými vlasy. Úředníci v tmavých oblecích a s uštvanýma očima. Vytřeštění turisté.

A jeden mladý muž, tyrkysové kvádro a místo kravaty dětskou hračku, žlutého gumového delfína. Davy se valí křižovatkou, každé dvě minuty nová armáda chodců. Sráží se tady kakofonie zvuků, barevná světla, odrazy gigantických budov a vln poslední módy.

A uprostřed toho blázince pořád trpělivě sedí věrný Hačikó. Čeká. A čeká a čeká. Je mu úplně jedno, že už zase blikla zelená.

  • Nejčtenější

Rakouský recept na dokonalost. Smíchejte hory, jezera a parádní vyhlídky

Jen jenom na vás, jaký druh výletu si zde zvolíte. V tomto rakouském horském ráji můžete vyrazit na kole, projít si...

Šanghaj není jako Brno. Netradiční pohled na život v čínské metropoli

Navštívit Šanghaj je něco jako jet na seznamovací kurz na škole. Probudí ve vás zvědavost, poznáte plno nového a...

Dokonalé letiště pro milovníky létání. Do Curychu můžete vyrazit i bez kufru

Mezinárodní letiště Curych-Kloten spojuje Švýcarsko se 170 destinacemi ve více jak šedesáti zemích světa. Za špičkový...

Tak vypadala minulost. Dnes se do Krušných hor vrací krása i zašlá sláva

Krušné hory už dávno nejsou zkroušené. Ba naopak. Jsou tajemné, báječné a tak trochu neobjevené. Těžce zkoušené přírodě...

Braniborskem po zchátralých sanatoriích. Sovětská vojska nahradila zkáza

Ve starých vojenských městech a nemocnicích sovětské armády v Braniborsku je všechno, co hledáte. Tedy pokud hledáte...

Premium

Do luxusu investoval i Jaromír Soukup. Nejdražší byt v Česku je dál na prodej

Na samém vrcholu stometrového mrakodrapu V Tower na pražském Pankráci jsou dva penthousy, obecně považované za...

iDNES Premium už používá 150 tisíc lidí. Cena nebude mít konkurenci

Unikátní služba iDNES Premium funguje měsíc. Už bezmála sto padesát tisíc čtenářů oslovil mix exkluzivního čtení a...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

  • Další z rubriky

Nová generace výletních lodí zabaví turisty ponorkami i virtuální realitou

Provozovatelé výletních lodí se předhánějí v tom, co svým klientům nabídnout, čím je zabavit, překvapit či šokovat....

Dvacet minut a pauza. Hoďte se do klidu v největším termálním jezeře Evropy

Není to od nás daleko. V maďarském Hévízu můžete zažít dokonalý relax protkaný neopakovatelnou atmosférou. Však bylo...

Rakouský recept na dokonalost. Smíchejte hory, jezera a parádní vyhlídky

Jen jenom na vás, jaký druh výletu si zde zvolíte. V tomto rakouském horském ráji můžete vyrazit na kole, projít si...

Marocká metropole Rabat. Příjemné město uhrane pevností v maurském stylu

Marrákeš, Casablanca, Fez. Tato tři města asi napadnou člověka, který se chystá do Maroka, nejdříve. Za návštěvu však...

Najdete na iDNES.cz