Auto kodrcá po prašné cestě plné šutrů a děr. Jen co jsme opustili hlavní silnici za Dogubayazitem, nemůžeme odtrhnout oči od monumentálního kuželu před námi. "Ty kráso, to je kopec jako kráva!", ozývá se autem. Zbývá jen vyhodit si batoh na záda a vyrazit.
Hora díky úctyhodným 5 137 metrům nadmořské výšky ční vysoko nad hornatou krajinou východního Turecka. Turci ji nazývají Ağrı Dağı. Nacházíme se ale nedaleko nejen íránských, ale hlavně arménských státních hranic. Ararat, nebo také Masis, se stal i arménským národním symbolem a pohled z Jerevanu bývá v průvodcích označován za nejkrásnější.
Podle Bible přistála někde na araratských horách po potopě světa Noemova Archa. Objevují se dokonce i názory, že se tak stalo přímo na svazích Araratu. Archu nebo spíš její pozůstatky se pokoušelo najít nespočet vědeckých expedic i amatérských nadšenců. Mezi nejznámější badatele a nadšence patří Ron Watt, který asi 30 kilometrů od svahů bájného Araratu nalezl zkamenělé útvary, které nápadně připomínají trup velké lodi.
Následné průzkumy dokázaly výskyt prvků železa a uhlíku, které by mohly ukazovat na přítomnost zkamenělého dřeva. Jak bylo publikováno v časopise National Geographic, stopy zmíněných prvků nebyly nalezeny v celém útvaru, nýbrž jen lokálně. Tyto zbytky byly objeveny ve výšce skoro 4 000 metrů nad mořem a to vylučuje, že by mohlo jít o lidské sídlo. Osady byly do té doby objeveny maximálně 3 500 metrů vysoko. Stáří struktury se podle výsledků analýzy radioaktivního uhlíku C14 datuje do doby před 4 800 lety. I když turecké úřady žádají o zapsání tohoto nálezu na seznam světového a kulturního dědictví UNESCO, stále chybí jasný a nezvratitelný důkaz, že opravdu jde o legendární Noemovu archu.
Sopečný kužel Araratu (5137 m) ční vysoko nad okolní krajinu.
Zvraty počasí bývají na Araratu časté a rychlé. Mnohdy se ale po dešti objeví duha.
Ararat je vlastně ohromným vulkánem se dvěma vrcholy a řadou vedlejších kráterů. Od prvního pohledu z dálky upoutá Velký Ararat (5 137 m) a Malý Ararat (3 896 m). Záznamy o sopečné aktivitě pamatují na poslední výron lávy z vedlejšího parazitického kráteru v roce 1840. Vrchol Velkého Araratu je od výšky přibližně 4 900 m pokryt po celý rok sněhem a ledem.
Ať už na Araratu přistála Noemova archa, nebo ne, ční jeho úchvatný sopečný kužel k nebesům a je opravdovou výzvou pro každého, kdo má alespoň trochu rád kopce. Legenda láká lidi z celého světa a vydělává ohromné peníze. Úřady vyžadují speciální povolení pro vstup do oblasti Kurdistán a povolení k výstupu. Výstup je sice možné absolvovat po vlastní ose, ale s ohledem na neutěšené vztahy mezi Kurdy a tureckou správou a pak i rozmístění výškových táborů pod správou průvodců a nosičů, se vyplatí využít služeb místních průvodců. Ale nutné to není.
Chuť organizovaného výstupu
Asi jsme divní a porušujeme obecné zvyklosti. Auto nás vyváží kousek nad vesnici Eliköy do výšky asi 2 200 m. Netrvá dlouho a z vesnice přiběhnou malí kluci a nevtíravě se dožadují nakrájeného melounu. Kluci se diví, proč nemáme objednaného koně s nosičem a proč si vynášíme velké batohy sami. Je totiž zvykem si u místních objednat plný servis včetně vynášky materiálu až do posledního výškového tábora ve výšce 4 200 m. Pro nás je ovšem důležitý i sportovní výkon. Stačí, že netáhneme nahoru jídlo a vařič.
Do základního tábora nás čeká asi tisíc metrů vcelku pohodového stoupání, které zabere asi 3 až 4 hodiny chůze. Po cestě procházíme kolem stanů pastevců. V prvním stanu se schováváme kvůli dešti a popíjíme skvělý čaj z oblasti Rize, ve druhém stanu dostáváme ayran, jogurt ředěný vodou. Je to sice turecký tradiční nápoj, oblíbený je však i v Afghánistáínu, Bulharsku, Arménii, Libanonu, Ázerbájdžánu nebo třeba v Bosně.
Široká zpevněná cesta postupně přechází ve stezku v trávě a kamení. Netrvá však dlouho a před námi se objeví stany a v ústrety nám jde náš kamarád a průvodce Cuma Saltik: "Ahoj učiteli!" volá už z dálky a podává mi ruku. "Ve stanu děláme piknik," informuje Cuma a zve nás dál. Večeře je v 18 hodin, v 9 ráno máme odejít.
Pojistěte se na cesty onlinePojištění na sportovní expedici do Turecka na 9 dní získáte za 310 Kč. Přehledné srovnání cestovního pojištění najdete na FINmarket.cz. |
Od prvního pohledu to má Cuma pevně v rukou. U sušenek a dobrého čaje se dozvídáme, že už má za sebou 489 úspěšných výstupů. Během odpoledne se tábor postupně rozrůstá a u večeře se schází pestrobarevná směsice národů a osobností. Jsme ale jediní, kteří si své vybavení nesou sami na zádech a nevyužívají služeb nosičů. "Davide, můžeme vyřešit peníze?" ptá se Cuma po skvělé večeři. Je to muž činu a hora se mu stala obživou. Platím tedy za každého z nás 240 dolarů za dopravu z Dogubayazitu pod kopec a zpět, povinné povolení ke vstupu do oblasti Kurdistán a povolení k výstupu na kopec, vodu ve výškových táborech a "povinné" služby místního průvodce. K tomu ještě přidávám 60 tureckých lir (necelých 600 korun) za polopenzi, které zahrnuje bohatou snídani a večeři a čaj k oběma jídlům.
Ráno před devátou máme sbaleno a vyrážíme do dalšího výškového tábora ve výšce 4 200 m. Čeká nás tisícimetrové stoupání a tři až čtyři hodiny poklidné a pohodové chůze. Většinu spolulezců necháváme za sebou. Aklimatizace v bezmála čtyřtisícovém pohoří Kaçkar je znát a cítíme se skvěle. Se vzrůstající nadmořskou výškou přibývá kamení a volné suti. Přesto tu nosiči a místní průvodci chodí v keckách.
Prostoru pro stany ve výškovém táboře ve 4200 m n.m. není mnoho, ale na přespání pohodlně stačí.
Před polednem si vybíráme místa na spaní. Na suťovém svahu jsou upravené plošinky vyskládané z kamenů. V očekávání větru a srážek kotvíme stan za pomocí velkých kamenů, kterých je všude kolem dostatek. Odpoledne se oddáváme odpočinku a snažíme se i chvíli spát. Vyplatí se tu být co nejdříve, aby si člověk mohl vybrat místo na spaní. Nosiči samozřejmě hlídají místa určená pro stavbu stanů pro klienty, kteří si zaplatili i tuto službu. Přesto zbývá pár míst, která jsou pohodlná.
Kolem třetí hodiny je k dispozici čaj a sušenky. Přichází poslední klienti ze základního tábora. Je na nich vidět únava i účinek vyšší nadmořské výšky. Hned po večeři zalézáme do spacáků a snažíme se usnout.
Budíček máme nastavený na jednu hodinu po půlnoci. Dlouhý had světel vyráží pod vedením Cumy ve dvě ráno. Cuma dělá pravidelné přestávky, které nás však ničí. V závětří se teplota pohybuje kolem -7 °C a člověk rychle prochladne. Na druhou stranu jsme rádi za jisté vedení. Ve tmě bychom asi velmi rychle sešli ze správné cesty.
Začíná svítat, Ararat vrhá svůj stín až kamsi daleko do Íránu a pro nás přestává být nutné vázat se na roztrhanou výkonnostně nehomogenní skupinu a pokračujeme sami. Cesta je dobře vidět, ale vrchol je po většinu času zahalený do cárů rychle letících mraků. Je jasné, že tam nahoře hodně silně fouká. Po sněhu obcházíme malý předvrchol a před závěrečným ledovým výšvihem nasazujeme mačky. Bez nich to v tomto vichru nepůjde. Kvůli větru klesá pocitová teplota k -15 °C a je nemyslitelné sundat si rukavice. Jako zázrakem se po příchodu na vrchol v 6:35 na malou chvíli rozfoukají mraky a je možné tu strávit pár minut.
Na vrcholu silně foukalo, přesto se na chvíli rozestoupily mraky a bylo alespoň něco málo vidět.
Pro místní nosiče je vynáška materiálu a batohů klientů skvělou příležitostí, jak si vydělat na živobytí.
Sestupujeme stejnou cestou. Před devátou hodinou jsme zpět v posledním výškovém táboře a po sbalení stanů pokračujeme v sestupu do základního tábora. Počasí se postupně kazí a začínají se honit mraky. Silné, skoro hodinové krupobití přečkáváme v bezpečí velkého stanu v základním táboře, do kterého přicházíme před polednem. Nechce se nám tu čekat do večera, a tak pokračujeme v sestupu. Auto kvůli intenzivnímu dešti nemůže přijet na sjednané místo jako při výstupu, tak jsme nuceni jít delší cestou na jihozápad a sejít až do přibližně 2 000m. Šílený sestupový maraton končí po 3 100 metrech klesání v 18:30. Unavení, ale spokojení nasedáme do domluše a přejíždíme do hotýlku Isfahan v Dogubayazitu. Po nutné sprše jdeme s Cumou na večeři oslavit a zhodnotit dnešní úspěch.
Spousta lidí, kteří jsou ovlivněni kusými informacemi ze sdělovacích prostředků, tvrdí, že je to nebezpečný kraj. Pravdu mají v tom, že je na východě Turecka soustředěna velká část turecké armády, která dohlíží na klid v celé oblasti. Turci se s Kurdy nemají zrovna v lásce. Ve srovnání s rokem 2005, kdy jsem se tu pohyboval naposledy, letos ani jednou nebylo nutné se legitimovat a kontroly neprobíhaly. Vojenská stanoviště jsme místními dolmuši jen míjeli.
David HainallOsobní stránky autora www.fototoulky.net |
Ararat sám o sobě představuje jakousi turistickou oázu klidu, která dává obživu nespočtu místních lidí. Snad i právě proto je tu klid a relativně bezpečno. Přesto se vyplatí využít služeb místních cestovních agentur nebo osvědčených průvodců, kteří se vyznají a případná rizika a nebezpečí dokážou eliminovat na minimum. Samotný výstup je pak velkým zážitkem a hlavním limitem našeho úspěchu jsou fyzická kondice, schopnost přizpůsobit se vysoké nadmořské výšce a zkušenosti s pohybem ve vysokohorském terénu. Aklimatizace v jiných tureckých horách se pak opravdu hodí a je znát.
Za ideální čas pro výstup bývají považovány letní měsíce. Výlet tak mohu jen doporučit.
