Vůbec netuším, co mě cestou čeká, ale mohla by být legrace.
Koukám se do mapy, Kyjev. To je fotbal. Bajkonur. Nějaké rakety. A poušť. Cože, poušť? Pak město Almaty, tam mají dobrá jablka, jak si pamatuju z jedné sovětské knížky pro děti.
A kousek za Almaty? Normálka - Čína. Asi se tam nedomluvím. Pojedu přes Ujgursko, kde žijí muslimové, co občas vymýšlejí nějaký ten atentát. Toho se nebojím, ale teď tam prý mají pětačtyřicet ve stínu... V hospodách budu rád za nakládané oslí maso, psa nechci.
Ale třeba bude všechno jinak.
Čtěte 14. srpna v magazínu DNES
Velkou reportáž o cestě Tomáše Poláčka do Pekingu i s fotogalerií všech řidičů, kteří ho vezli, najdete ve čtvrtek 14. srpna v Magazínu DNES.
Před měsícem si šéf na poradě postěžoval, že nabízíme málo reportáží, a já byl pravděpodobně v kocovině, když jsem bez rozmyslu nadhodil: Já teda dostopuju na olympiádu, no.
Šéf překvapil: Tak jo.
Klid - stále jsem si byl jistý, že o prázdninách pojedu nanejvýš tak do Ostrožské Lhoty, protože sehnat narychlo tři víza... Dá se. Už je mám v pasu.
Před redakcí potkám kolegu Honzu Rybáře - málokterý český novinář toho nacestoval východním směrem víc. Ptám se ho na rady: "Prosím tě, nejsou tam moc vysoký hory?" a Honza nakonec říká: "Neboj, to bude krásnej výlet. Do čtyř měsíců jseš v Pekingu."
Jak, do čtyř měsíců? Mám na to tři týdny! Honza je slušný, takže si neklepe na čelo, ale ten jeho pohled... jako by se stalo.
Pak potkám slavného válečného fotoreportéra Antonína Kratochvíla, který se uchechtává: "A nechej si na zadek vytetovat zámek." Co je zase tohle za fór?
Kratochvíl zná pomezí Kazachstánu a Číny - prý tam jsou prašné cesty, občas nějaký kamion. A v kamionu nadržený řidič, to proto si mám dávat bacha na zadek...
Nejlepší byla máma!
Moje máma zase chtěla nejdřív zavolat na čínskou ambasádu a říct jim, ať mě nikam nepouštějí, a ať se schválně informují, jak jsem dopadl v Turecku.
Naštěstí ji to napadlo pozdě, protože by si moc nevymýšlela. Z Turecka jsem totiž nadosmrti vyhoštěný; když jsem loni stopoval kolem Araratu, zbytečně nahlas jsem chválil Kurdy, pro což soudce neměl slitování - prý jsem šířil propagandu proti jednotě státu a národa.
Já přitom jenom žertoval, ale s tím můžu tak maximálně do lampárny. A hlavně, když mě nepustí Turci, je tu už jediná varianta. Pojedu pořád, pořád rovně na východ.
Matka ještě konstatovala, že cestou umřu a ona se pak oběsí, ale když jsem u ní byl posledně, věnovala mi triko s nápisem PRAHA - BEIJING a obrázkem pěsti se zdviženým palcem.
Přinejhorším budu první
Strach nemám - stopovat umím. Projel jsem takhle Turecko, Gruzii nebo pár ostrovů na Filipínách. Několikrát mě o všechno okradli, takže případnou loupež v pohodě zvládnu; prostě si od někoho půjčím boty, triko, kabelu a pokračuju.
Až mě začne kamioňák osahávat, zařvu jako na Bohemce, v tom jsem taky dobrej.
Když kolem mě neprojede tři hodiny ani velbloud, budu si zpívat. A když budou buzerovat ruští celníci, tak jim dám pár rublů, nebo čím tam teď platí, a jedu, ne? Jakýpak copak, jednoduchá expedice.
Spacák mám, karimatku dokonce nafukovací, vyspím se líp než doma.
Tohle není práce, ale regulérní dovolená! Děti, hlašte se na žurnalistiku! I za takovouhle radost budete placení!
Například já mám teď šedesát dolarů na den a netuším, co si s tolika penězi počnu. Asi vám všem přivezu domů vějíře. A v Pekingu se, samozřejmě, hned po té jejich křupavé kachně opiju.
Podle mě se úplně pletla ministryně Džamila Stehlíková, když mi tuhle vyprávěla: "Já teda pocházím z Almaty, ale řeknu vám, odtamtud nikdy, NIKDY NIKDO, nestopoval směrem na Čínu."
Nevěřím.
Anebo budu první.
STARTstředa 16. července, Jižní Město, Praha CÍLpátek 8. srpna, olympijský stadion, Peking TRASA (10 tisíc kilometrů)Česká Republika(Brno, Frýdek-Místek) Polsko (Krakov) Ukrajina (Kyjev, Charkov) Rusko (Voroněž) Kazachstán (Aktobe, Almati) Čína (Ürümchi, Hohhot, Peking) |
