Ten první má přezdívku Boolite a roztřesenou škodovkou 130 mě odvezl z Horních Tošanovic do Českého Těšína: "Jestli nemáš strach, spěchám za holkou, se kterou jsem se včera zasnoubil."
Autostopem do ČínyRedaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop. |
Pogratuluju a snažím se ho ohromit svým plánem, že dojedu až na olympiádu, ale Boolite má teď jiné starosti: "Holčičko, seš úplně horká, ale jedeš 160, to je tvůj rekord," hovoří ke škodovce, která je o pár let starší než on.
Jinak je to šofér vstřícný, ale vyhodí mě hned na okraji rozděleného Těšína, takže jdu v poledním hicu tři kilometry tou šedivou částí českou, odkud vyjíždí vlaky co čtvrthodinu, a další tři pak o tolik malebnějším Polským Těšínem, kde mi ale najednou nikdo nedává přednost na přechodu pro chodce.
Tak na tohle já se těšil!
Čtěte 14. srpna v magazínu DNES
Velkou reportáž o cestě Tomáše Poláčka do Pekingu i s fotogalerií všech řidičů, kteří ho vezli, najdete ve čtvrtek 14. srpna v Magazínu DNES.
Budu opatrnější
Únava a nerudnost vždycky zmizí v klimatizovaném autě, takže u druhého oslavence mi bylo dobře. Jmenuje se Mieszeslav a vezl mě bavorákem do východopolského městečka Bochnia: "Do Číny?" zamyslel se, "Ty nemůžeš mít ženu!"
Jak jsi to uhodl, napadlo mě a on hned: "Žena by tě nepustila." Pak mi ukázal masivní zlatý prsten, že prý se v neděli ženil. Nevěsta teď na něj čeká s večeří, ale my si prý nejdřív zajedeme na nejlepší zmrzlinu v polském Podkarpatí, do vesnice Pilzno: "Manželka by to neviděla ráda a o to víc nám bude chutnat," kupuje vanilkovou a jahodovou.
Přidává i dobrou radu: "Prosím tě, nevyprávěj už řidičům, že máš v krosně drahej satelitní telefon, zvlášť na Ukrajině ne. Znám tam sice i dobrý lidi, ale přesto..."
Slibuju jemu i sobě, že budu opatrnější.
Čtvrtek, 17. července v 10:00Tomáš Poláček dorazil na polsko-ukrajinskou hranici do města Medyka. |
Noc na toaletě
Ani po setmění jsem se nedokázal rozhodnout, kde vlastně přespím - pořád jsem doufal, že někdo rozhodne za mě.
A udělali to policisté z města Lancut, když mě ve svém autě posadili na tvrdá zadní sedadla pro zločince a hodili na benzinku, ať se aspoň opláchnu. Svlékl jsem se do půl těla, politoval zarudlá ramena, umyl si hlavu a zjistil, že se mi na téhle toaletě líbí.
Byl u ní stolek, na němž se dal povečeřet plátkový sýr s kečupem, mohl jsem nastudovat cestu do Kyjeva a zapít to plechovkou piva Tyskie.
Každou chvíli se mě někdo zeptal, zvlášť dámy, jestli se tu za použití WC platí, ale já zůstal spravedlivý: "Máte to grátis."
A přihlouple jsem čekal na svítání...
