Stopem do Pekingu 4: davaj vodku, popojedeme

První dva dny své pouti do Pekingu jsem se choval jako sebevrah, stopoval od svítání do půlnoci a­ spal vsedě. Tohle musí skončit, došlo mi třetí ráno na kyjevském vlakovém nádraží, když jsem se probral na kožené sedačce vedle objímajícího se párku Ukrajinců.

Při stopu přišel čas i na vodku. | foto: Profimedia.cz

Na veřejných záchodech jsem opláchl alespoň vršek svého ztuhlého těla a řekl si: takhle ne. Nemusím dojet na olympiádu za každou cenu. Budu víc odpočívat, budu víc utrácet.

První úkol jsem splnil, s tím druhým mám potíže.

Autostopem do Číny

Redaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop.

Zamiloval jsem se
Už jsem si zvykl, že v horku mezi ukrajinskými lány slunečnic a kukuřice stopuju třeba hodinu, nevadí mi to. Patnáct let věřím v jeden iracionální zákon: čím déle stojíš, tím líp se vezeš. Což jinde neplatí, například ve fotbale vůbec. Čím toužebněji očekávám první zápas Bohemky, tím horší mě pak čeká fotbal, neřkuli výsledek. Ale vraťme se na silnici mezi pole.

Konečně mi zastavuje Valerij, čilý chlapík, čerstvě v důchodu. Měsíčně mu chodí tři sta dolarů, takže dělá po nocích načerno taxikáře. Ale trestu se nebojí: "Když mě policajti chytnou, dám jim deset dolarů a jedu dál."

Valerij mě veze 150 kilometrů do města Poltava, které je prý krásné, a tak v něm zůstanu, ačkoliv je do večera daleko. Dohodne mi kšeft – v hotelu u řeky zaplatím slušných patnáct dolarů za čtyřlůžkový pokoj a že dám ženštině další tři dolary do kapsy, budu v něm spát sám. Jenom s komáry.

Čtěte 14. srpna v magazínu DNES

Velkou reportáž o cestě Tomáše Poláčka do Pekingu i s fotogalerií všech řidičů, kteří ho vezli, najdete ve čtvrtek 14. srpna v Magazínu DNES.

Valerij mi potřese rukou a oznámí dvě zajímavé informace. První, že se můžu dobře vyspat, protože mě tu před polednem vyzvedne a popoveze dalších 150 kilometrů na východ. A prý si mám v téhle Poltavě všimnout dívek, což říkat nemusel – mají většinou výrazně dlouhé nohy a výrazně výrazná ňadra. Zamiloval jsem se do číšnice v baru, kde jsem si mohl vybrat mezi Krušovicemi a Staropramenem. Platonicky.

Jsem v háji, řeknu si ve chvíli, když mě kamioňák vysadí kilometr před Charkovem, městem o dvou a půl milionu obyvatel. Tohle je stopařův zpocený sen, takhle se ztrácejí hodiny a hodiny.

Vyhrajte jackpot!
Uklidnit se jdu do hospody, kde obědvají jenom dva obři: Dimitrij (120 kilo) a Alexandr (115 kilo). Okamžitě uznávají, že oni by do Číny stopovat nemohli, neboť jim nechtějí stavět ani charkovští taxikáři. Říkají, ať jsem v pohodě, že je čas na vodku. Mají pravdu.

Neděle, 20. července odpoledne

Tomáš Poláček dorazil do ruské Voroněže.
Ujel 2 250 kilometrů, stopnul už 37 aut.

Vypijeme pět set gramů, k tomu pojíme šašliky, žampiony zapečené se sýrem, nakládané okurky a feferonky. Já pak nesmím zaplatit vůbec nic, zato hoši zavolají svým kamarádům, aby přijeli v mercedesu s kouřovými skly, že si uděláme těch 70 posledních kilometrů na hranice společný výlet, pokouříme, popijeme v­ autě lahváče, a najednou jsem v Rusku. Musím si vzít žvýkačku.

Nakonec soutěž: kdo mi první vysvětlí, co má společného zavináč se psem, tomu přivezu krabičku cigaret Balkanskaja hvezda: tomas.polacekSOBAKAmfdnes.cz.