Byl to divný den. Ráno mě vzbudil úder hromu, nad Ruskem se pak blýskalo až do večera. U silnice jsem si připadal jako hromosvod.
Mířím na město Voroněž a konečně vidím, co je to širá Rus. Projedeme vesnicí a pak není třicet kilometrů jediný dům, jediná prodavačka medu, nic. Jenom pole, lesy a havrani.
Autostopem do ČínyRedaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop. |
Po dvou hodinách jsem rád za každé rozptýlení. Támhle jeden chlap prodává raky. A tady je přeci jen hospoda u cesty. Před vchodem leží starý pes, uvnitř řeže chlapík v tílku velké kusy berana na šašliky, mouchy kolem něho krouží.
Vjíždím do Voroněže a pořád mě překvapuje, jak velká jsou ruská města. Vlasatý hipík mi kamarádsky řekne: "Hochu, tvoje výpadovka je odtud třicet kilometrů." A tak jdu, jdu, popojedu autobusem, pořád nejsem ani v centru. Voroněž mi sebere tři hodiny.
Občas zmoknu, ale na auta mám štěstí. Zasloužím si ho. Na každé se namávám nejmíň půl hodiny. Řidička Olga mi dá kilo višní, šofér Saša litr domácího mléka. Ale z toho mi zle nebude.
Čtěte 14. srpna v magazínu DNES
Velkou reportáž o cestě Tomáše Poláčka do Pekingu i s fotogalerií všech řidičů, kteří ho vezli, najdete ve čtvrtek 14. srpna v Magazínu DNES.
Zaživa jsem tuhý
Stmívá se, když stopuju za městem Borisoglebsk. Zbývá mi tak dvacet minut světla, slunce už se dotýká ječmene, když mi zastavuje Alexander Sergejevič. Na sobě má jen rudé trenky, celý je ulepený, ale všechno mi dojde, až když začne šněrovat od krajnice ke krajnici, od pole k poli.
"Jeď opatrně," řvu na něj a už zaživa jsem tuhý, "Ne tak rychle, a v první vesnici mi zastavíš!"
První vesnice bude po pětadvaceti kilometrech, tam tomu vrahovi uteču z jeho smradlavé lady. "Vždyť já umím řídit vožralej, " vysvětluje mi žvatlavě, "Kdybych byl opravdu namol, měl bych čelo na volantu. A pojď spát ke mně domů, je to nedaleko."
"Promiň, Alexandře Sergejeviči," loučím se. "Mám z tebe strach."
Klidně vás ubijeme!
Je úplná tma, tak vejdu do hospody. "Potřebuju nocleh, rád zaplatím," říkám hostinské a objednám si maso s rýží. O žádném noclehu neví, mám smůlu. Půjdu spát někam do sadu, spacák mám.
Najednou přiběhnou dva další ožralové, ochotní padesátníci Viktor a Sláva: "U nás budeš spát," radují se, "Tři kilometry odtud v lesích od jezera máme daču!"
Nevím. Vážně nevím.
"My nejsme úchylové, ale Rusové, dovedeme se postarat o hosty," nalévají do kelímku vodku, tak dobře - jedu na daču.
Jezero je krásné, dostanu maringotku jenom pro sebe přímo na břehu, ale zvlášť z nového kamaráda Slávy začíná jít strach. "Vy, cizinci, se nám vysmíváte," křičí na mě. "Ale vidíš, jací jsme my, Rusové! Necháme tě vyspat, nakrmíme tě, na, na, žer okurky, tu vodku do dna a zakusuj ji salámem, takoví jsme my, Rusové."
Nutím mu peníze, on se urazí: "A tohle jste vy, Češi. Do NATO jste vstoupili, platit byste za nocleh chtěli. Ale až my se rozhodneme, tak vás ubijeme. Žer a pij!"
Snažím se s ním domluvit jako rovný s rovným, ale nemám šanci. Nutí mi zeleninový salát a křičí, že bojoval v Afgánistánu a pět jeho kamarádů podřízli Čečenci.
Pondělí, 21. července v 10:00Tomáš Poláček je v ruském městě Borisoglebsk, na půl cesty mezi Voroněží a Saratovem. |
K tomu už nemám co říct a střízlivější Viktor si mě stejně bere stranou: "Řekni, že jsi unavený, a jdi si lehnout. V maringotce máš televizi," radí mi, tak poslechnu.
Ráno se pak vykoupeme v jezeru nazí a Sláva se mi omlouvá. Pak dopije zbytek vodky a šup, flašku hodí do rákosí.
