Podmínky vypadaly opravdu lákavě. Doletový čas byl kolem tří hodin, teploty v polovině října okolo 28 °C. V porovnání se zbytkem Středomoří tu prakticky neexistuje turismus a ceny jsou více než sympatické.
Navíc jsme si po důkladném průzkumu dostupných zdrojů ověřili, že tato oblast splňuje i naše zbývající požadavky.
Opatrný optimismus se začal měnit v natěšení, když jsme si o severním Kypru začali zjišťovat i další údaje a kdy začínalo být jasné, že toto teritorium nabízí daleko víc než jen poloprázdné kilometrové písečné pláže.
Na území velikostí odpovídající Karlovarskému kraji je totiž také neuvěřitelná koncentrace historických památek od vrcholné antiky až po události nedávných desetiletí, které dokumentují složité dějiny tohoto strategického bodu východního Středomoří. Když jsme si k tomu připočetli i místní gastronomická lákadla, prakticky už nebylo co řešit.
Bez zájmu turistů
Hotel jsme si vybrali na méně navštěvovaném východním pobřeží. Asi hodinová procházka podél pláže směrem na jih nás pak přivedla k první zajímavé lokalitě, rozsáhlému komplexu vykopávek někdejšího hlavního města Kypru z období antiky s názvem Salamis.
Perfektně zachované je především jeho „kulturně-oddychové“ centrum včetně náměstí – tělocvičny pod širým nebem, lázní s bazény, chlazenými i vytápěnými místnostmi a divadlem, které na přelomu letopočtu mohlo přivítat až 15 000 návštěvníků. Mimochodem, tehdejší veřejné toalety přitom mohly pojmout pouze 44 zájemců.
Divadlo v Salamis
Náměstí - cvičiště v Salamis
V komplexu je také zachována část vodovodu, který zásoboval celé město, a našli jsme i mnoho dokladů někdejší pompézní výzdoby včetně mozaik, sloupořadí a soch.
Co nás na této památce však udivilo nejvíce, byla jeho liduprázdnost. Žádné parkoviště plné autobusů, žádné čekání na pořízení fotky bez davů turistů a dokonce ani dotěrní prodavači kýčovitých suvenýrů. A brzy jsme zjistili, že tohle bude pravidlem i na dalších místech, jež by byla kdekoliv jinde turistickými magnety.
Kde bydlela Sněhurka
Podobně klidná atmosféra panovala i v ruinách byzantské pevnosti svatého Hilariona vysoko v horách, jež kdysi střežila severní pobřeží ostrova a jeho centrum Kyrenii před piráty a dobyvateli.
Strategickou polohu tohoto hradu využívali i následující vládci Kypru - křižáčtí králové francouzského původu. Jejich komnaty zůstaly dodnes částečně zachovány v nejvyšších patrech, kam se lze dostat až po téměř hodinovém výstupu po klouzajících kamenných schodech.
Pevnost sv. Hilariona
Výhledy odsud však stojí za to. Nedozírné dálky s blankytným mořem si museli panovníci obzvláště v mírových dobách opravdu užívat. A možná i z tohoto důvodu si tento hrad, podle jedné z verzí, vybral Walt Disney jako předlohu pro Sněhurčin zámek ve svém animovaném filmu.
Shakespeare a fotbal
Historické památky z dalších období pak lze nalézt hlavně ve třech nejvýznamnějších městských centrech - již zmíněné Kyrenii, Famagustě a severní Nikósii.
Křižácké krále ve správě ostrova na konci 15. století vystřídala Benátská republika, která ve snaze ostrov co nejdéle udržet všechna tato centra obehnala dodnes existujícími mohutnými hradbami. Zvláště zajímavá je pevnost ve Famagustě známá jako Othellova věž, čímž odkazuje na Shakespearovo drama, jehož hlavním hrdinou je obránce ostrova před Turky, mouřenín ve službách právě Benátčanů. Z pevnosti je kromě jiného vidět také místní fotbalový stadion, který je natvrdo zasazen právě do benátských hradeb. Opravdu zajímavá architektonická symbióza!
Pevnosti a několikametrové hradby však nebyly Benátčanům nic platné. Po pouhých 80 letech jejich vlády ostrov dobyli a na další tři století ovládli osmanští Turci. Doklady jejich působnosti jsou pak na Kypru nejživější. A nejedná se pouze o architektonické památky a populaci, ale také o kulinářské dědictví a v neposlední řadě i o jedno smutné memento - zamrzlý vojenský konflikt, jehož stopy lze na ostrově nalézt dodnes.
Fotbalový stadion zasazený do opevnění Famagusty
Mešita Laly Mustafy paši byla původně gotická katedrála.
Turci si v počátcích své nadvlády počínali opravdu brutálně včetně masakrů civilního obyvatelstva, loupení a rabování. Traduje se, že ani jeden kostel nezůstal ušetřen jejich řádění a mnohé pak byly přeměněny na mešity.
Turecké dědictví
Zvnějšku takové stavby vypadají opravdu bizarně. Kupříkladu typické gotické katedrály v Nikósii a Famagustě nezapřou svoji inspiraci ve francouzském stavitelství. Avšak ejhle, obě jsou obohacené o nezbytný minaret! Vevnitř se pak nechá zmást už jen málokdo. Již před vstupem je potřeba sundat boty a absence lavic, varhan, oltáře a samozřejmě kříže pak dokládá, že konverze svatostánku proběhla do všech důsledků.
Osmanské stavitelství však zanechalo na severním Kypru i méně kontroverzní stopy. Třeba Büyük Han, nádherně zrekonstruovaný karavanseraj, v jehož prostorách dnes sídlí galerie, umělecké dílny, kavárny nebo obchůdky s kořením.
Podobně pozitivní stopy pak turecká přítomnost na ostrově odráží i v gastronomii. Místní specialitou číslo jedna je hellim, sýr ze směsi ovčího a kozího mléka, který je k dostání ve všech možných variantách: grilovaný, zapečený v houskách, trubičkách z obdoby listového těsta či v taštičkách ze slaných placek. Za celý týden se nám nepodařilo se ho přejíst. Totéž platilo v případě mojí ženy a medových zákusků baklava vylepšených všemožnými příchutěmi od klasické ořechové přes kokosovou po pistáciovou.
Dalšími místními dezerty, které i přes míru sladkost dosahující maximální úrovně poživatelnosti stojí za ochutnání, jsou třeba gullurikya nebo ekmek kadayıfı. Společné mají to, že jsou doslova nasáklé sirupem z karobů, plodů rohovníku obecného. To u nás opravdu nedostanete!
Samostatnou kapitolou jsou pak místní nápoje. Narazili jsme na excelentní džusy přímo vymačkané z granátových jablek, citronů či pomerančů. Pravá turecká káva z džezvy je už léta mým návykem a ani na severním Kypru mě nezklamala.
Mešita Selimiye v Nikósii, původně gotická katedrála.
Pevnost v Kyrenii
Když však přišlo na místní alkoholické nápoje, rázem nebyla o dobrodružství nouze. Výprava za jediným místním profesionálním vinařem, jenž na internetu inzeruje svoji produkci pod obligátním termínem „Chateau“, vyžadovala přesun na druhý konec ostrova.
Zde jsme na konci horské prašné cesty opravdu narazili na vinohrady, ale v okolí nebyl nikdo, kdo by vypadal, že o ně pečuje. Sklepy ani výrobní haly v dohledu také nebyly a komunikace s obyvateli blízké vesnice začala i skončila bezvýslednou kombinací gestikulace a pantomimy. Když už jsme se začínali smiřovat s tím, že kypersko-turecké víno je něco jako lochneska, tj. každý o něm slyšel, ale nikdo ho prokazatelně neviděl, usmálo se na nás štěstí ve vedlejším městě.
Zatvrzele jsem tam mezi návštěvami památek kontroloval sortiment každého obchodu s alkoholem. V jednom z nich pak konečně v nejnižší polici u země z vybledlých etiket tří zaprášených lahví upoutalo moji pozornost ono magické „Chateau“. Nemusím zdůrazňovat, že jsem tento sortiment vykoupil. První lahev nás pak večer na hotelu příjemně překvapila svojí kvalitou, dvě další stále čekají na svoji příležitost, stejně jako lahev Zivanie, vínovice-samohonky.
Dětské hřiště pod dohledem vojáků
Možná ji načneme, až budeme vzpomínat na tu asi nejsmutnější charakteristiku severního Kypru, na hmatatelné doklady místního zamrzlého konfliktu. Jsou prakticky všude, ať už jde o vojenské základny rozeseté podél hlavních cest a na vrcholcích hor, nebo o opuštěné domy, ulice a celé čtvrti některých měst.
Ve Famagustě byla takto vysídlena celá jeho hotelová část zvaná Varoša, pláž však zůstala přístupná. Z koupání s výhledem na město duchů, ostnaté dráty a strážní boudy ale běhá trochu mráz po zádech. Stejně tak z posezení v kavárně na dětském hřišti v severní Nikósii, které je přístupné pouze do 18:00 a pak se z nařízení armády zavírá. Houpačky jsou tu lemované plotem s ostnatým drátem, ze nímž začíná země nikoho s pozorovatelnou OSN.
Pozorovatelna OSN se severokyperskou vlajkou v pozadí
Město duchů Varoša
A v dáli na horizontu na svahu horského hřebene svítí z kamení vyskládaná ohromná vlajka Severokyperské turecké republiky. To asi proto, aby těm na druhé straně země nikoho, těm s řeckými vlajkami na stožárech u domů, bylo jasné, jak se věci mají.
Jsou to smutné obrázky. Jejich nechtěnými důsledky jsou však i ony chvíle u nádherných památek bez davů turistů, prázdné pláže a autentická kuchyně bez vlivu jídelen nadnárodních řetězců. Severní Kypr je nádherný kout země, který rozhodně stojí za návštěvu. Avšak vzpomínky na něj jsou stejně jako celý ostrov rozpolcené.
