Kypr je už od středověku na křižovatce východního Středomoří a přirozeně přitahoval uprchlíky z Orientu. Časem se tak na ostrově vedle řecké křesťanské většiny usídlily menšiny židů, Arménců, melchitů i maronitů.
Blízkovýchodní křesťané na Kypr utekli v několika vlnách z dnešního Libanonu a Sýrie a podle knihy The Minorities of Cyprus: Development Patterns and the Identity of the Internal-Exclusion přicházeli zhruba od 7. století. Ještě ve 13. století žilo na ostrově asi padesát tisíc maronitů, v dobách Osmanské říše jich však setrvale ubývalo.
Jednání o Kypru opět skončila krachem, Turecko odmítá stáhnout vojáky |
A ubývá dodnes. Zásadní ránu do rodokmene maronitů zasadila turecká invaze v roce 1974, kdy se středomořský ostrov rozdělil na řeckou - uznávanou - a tureckou - dosud neuznanou - část.
Maronité se tehdy ocitli uprostřed konfliktu, ve kterém nebyli ani na jedné straně, který je však i přesto zásadně ovlivnil. Jejich vesnice obsadili turečtí vojáci a až osmdesát procent maronitů se vydalo hledat bezpečí a lepší život na řecký jih. Dnes na celém Kypru žije podle al-Džazíry asi šest tisíc potomků dávných libanonských přistěhovalců.
Řecko-turecký konflikt rozdělil celé rodiny a ti, kteří chtěli navštívit příbuzné v řecké části ostrova, museli až do roku 2003 žádat o povolení. „Život byl osamělý, ale nechtěla jsem to tu opustit. Každý touží být doma,“ vypráví jedenasedmdesátiletá Annetta Maurohanna v kavárně v srdci Kormakitisu.
Největší maronitská vesnice se stala centrem starousedlíků, kteří odmítli sever opustit. Je jich poslední stovka. „Kam bych chodil? Tady se narodil a zemřel můj otec. Moje matka a mí sourozenci také. Celý život jsem byl zemědělec a všechno co jsem vykonal, jsem vykonal tady,“ popisuje pro al-Džazíru devětaosmdesátiletý Iosif Skordis. Ve vesnici se během týdne líně převaluje čas a slyšet je jen zpěv ptáků. Poslední škola zavřela před osmnácti lety.
Unikátnímu jazyku maronitů by rozuměl i Ježíš
Na doby, kdy jim OSN musela dovážet potraviny, místní neradi vzpomínají. „Tři z mých dcer mi před svou svatbou poslaly zprávu, že nemají peníze na to, aby se vdaly. A já jim žádné nemohl poslat. Hodně jsme tehdy trpěli, a proto se vzpomínkám vyhýbáme,“ líčí Skordis.
Kdysi početná menšina na severu čím dál rychleji vymírá. „Tady ti jsou nejmladší z nás,“ říká muž a ukazuje na partu šedesátníků, kteří právě pod portréty papežů a libanonských politiků hrají karty. Ačkoli umí plynně řecky, povídají si ve vlastním jazyce Sanna - směsi arabštiny a aramejštiny, ale i řečtiny, turečtiny a latiny.
„Pokud by dnes Ježíš navštívil Kormakitis, rozuměl by asi čtyřiceti až padesáti procentům toho, co by slyšel,“ uvedl před osmi lety maronitský arcibiskup Youssef Soueif pro server The National. V roce 2010 na ostrov zavítal papež Benedikt VI. a v Nicosii jej tehdy maronitské děti přivítaly právě v jazayce Sanna.
Města duchů a pláže bez turistů. Rozpolcená dovolená na Severním Kypru |
I tato unikátní řeč časem zanikne. „Dnes jím mluví asi tisíc lidí, všem je však přes čtyřicet,“ říká předseda organizace Xki Fi Sanna Mihalis Hadjiroussos. Před deseti lety se odborníci pokusili zachovat jazyk, který ovládají jen lidé narození v Kormikitisu, alespoň tím, že mu vytvořili i psanou podobu.
Mladí maronité se však vymírající jazyk příliš učit nechtějí. „Jedinou cestou, jak můžeme jako komunita přežít a jak můžeme zachránit i naši řeč, je návrat do našich vesnic,“ míní sedmdesátiletý Hadjiroussos. „Pokud se dva tisíce lidí vrátí a zůstanou tady, vzniknou ty správné podmínky pro to, aby se jazykem mluvilo. A aby se lidé mezi sebou brali,“ dodává.
Především na jihu si totiž maronité vybírají partnery všude jinde, než u maronitů. Do domova svých předků se vrací jen na víkend a postupně se asimilují. Což starousedlíci na tureckém severu nesou s nelibostí.
Tři kdysi zabrané vesnice by jim měli vrátit Turci. Ti to podle serveru Cyprus Mail oznámili loni v červenci. Řekové to však odmítají s tím, že z turecké strany jde o pouhý „komunikační trik“. Maronité tak jsou i po desítkách let „pingpongovým míčkem“ obou stran.
