Společně s Velkým Winterbergem se Frienstein řadí k nejbližším atraktivním místům pravobřežní části Saského Švýcarska. Hlavní východisko představuje obec Schmilka, která leží zhruba dva kilometry od bývalého hraničního přechodu za naším Hřenskem.
Zpočátku se vše odvíjí docela nenápadně. Trasa žluté značky se ubírá příjemným údolím, nohy měkce došlapují do jemného písku jako do bavlny a tam, kde bývá vlhčeji, je povrch široké cesty zpevněn napříč položenou kulatinou. Před úmorným vedrem chrání klenba lesa a nad špičkami smrků se zvolna vynořují malebné skalní stěny a jednotlivé věže. Prostě klídek a pohodička.
Po chvilce se ale okolní pískovcové útesy začnou k sobě velice podezřele přibližovat, až se docela uzavřou a spojí do neproniknutelné podkovy. Skály před vámi, skály vedle vás a prostor pro cestu kupředu nikde. V tu chvíli vám asi probleskne hlavou ona legendární věta z filmu Pelíšky, kde to zase ti soudruzi z bývalé NDR udělali chybu. Nikde, přátelé, nikde!
První stupně a cesta uzavřená skalní stěnou. První předzvěst schodiště Heilige Stiege
K získání představy o jeho reálné podobě si zobrazený úsek vynásobte nejméně třikrát.
Závěr výstupu schodištěm - tady už se otevřely první výhledy.
U paty útesu totiž začíná výživné stoupání nekonečným schodištěm příznačně pojmenovaným Heilige Stiege neboli Svaté schody. Očistec jejich první etapy zmizí, když se mezi hrozivou průrvou otevře nebeský amfiteátr přilehlých útvarů. Tato krása vás požene mocnou silou vzhůru, že šmahem zapomenete na veškeré fyzické útrapy. Už jen proto, abyste se co nejrychleji octli na vrcholu, kde budete odměněni rajským výhledem.
A prostorné kamenné plotny vás stoprocentně přimějí ke krátkému odpočinku. Koneckonců si ho plně zaslouží všichni, kdo se statečně probili skrze Svaté schody.
Po náročném výstupu schodištěm přijde zasloužená odměna. Pohled z plošiny nad schody do okolí
Mezi temnou jeskyní a nekonečnou letní oblohou
Brzy nato vyměníte žlutou značku za modrou. I zde vyhlídka střídá vyhlídku. Poté se na příštím rozcestí odevzdáte do péče zeleně značené stezky a na krátký úsek se ponoříte do hlubokého lesa náhorní plošiny.
Místo palčivého slunce vás pro změnu pohltí vlahý stín, doprovázený chladivým vlhkým vzduchem. Cesta se klikatí kolem hlubokých roklí a ledabyle rozházených ohromných balvanů, po jejichž povrchu stékají kapky vody, které se následně vpíjejí do nacucaných polštářů mechu nebo zalévají bohaté porosty kapradin. Příjemné zátiší s pramenem vás určitě zláká k osvěžení. Ovšem pozor. Jasný piktogram u půvabné kryté studánky signalizuje, že tamní voda není pitná.
Pak už jen zbývá sledovat směrovku odbočky. Mezitím jehličí mohutných smrků pozvolna předá žezlo tenkým kmenům bříz, a jakmile už i ony začnou řídnout, objeví se před vámi jednolitý útes Friensteinu. Hladký, neschůdný a obklopený další samostatnou homolí tmavého pískovce. Jedině vaše fantazie mu může vtisknout kus života. Například, když na hraně kolmé stěny bizarně modelovaného skaliska spatříte bezvadně identifikovatelný profil lidského obličeje.
Lidský profil na boční stěně Friensteinu
Exponovanější úsek u jeskyně
Bohužel, vlastní vrchol Friensteinu si dnes mohou dovolit zdolat výhradně zkušení horolezci. Avšak ani běžní pěší turisté odtud vůbec nebudou odcházet zklamáni. Stačí pouze postupovat po obvodu úpatí skály. A důsledně se držet značky.
Jak se tam dostatSchmilka je první německou obcí za naší hranicí. Doprava sem je snadná, například autem z Hřenska to zabere maximálně pět minut. Při cestování veřejnou dopravou po saském příhraničí doporučuji využít skvělého pomocníka v podobě regionální jízdenky Labe-Elbe, jejíž platnost se vztahuje na řadu tamních dopravců. Zakoupit ji lze například u všech pokladen Českých drah. |
Nejprve se protáhnete úzkou skalní branou. Ta prý dokonce sloužila jako vstup do přehradí středověkého skalního hrádku Friensteina, jednoho z opěrných bodů, který chránil tehdejší hranici. Následně se ještě trochu zapotíte na vzdušné pískovcové římse, zajištěné kovovými úchyty, až konečně dospějete k ohromné skalní sluji jeskyně Idagrotte.
Přestože její ústí pokrývají zřícené balvany, dále uvnitř se rozkládají poměrně rozlehlé prostory. Naštěstí jsou slušně osvětlené dopadajícím sluncem, tudíž baterku si s sebou brát nemusíte. Prostranství před jeskyní vévodí plochá terasa, vroubená široce rozevřeným amfiteátrem složeným z propojených skalisek, zatímco pod vámi zeje bezedná hlubina. A v popředí se rozprostírá pouze ničím neohraničená modř letního nebe.
Terasa před jeskyní zláká k posezení a svačince.
Tady kůrovec nevadí
Z Friensteinu doporučuji se vrátit zpět k rozcestí s modrou. Pozornost tu upoutá menší enkláva suchých kmenů mrtvých smrků. Příčina je stejná, jako na naší Šumavě. Kůrovec. Dokonce i lokace se svým způsobem shoduje, poněvadž leží přímo v srdci národního parku.
U tohoto mementa dávného ohniska začínající kalamity vztyčila správa parku informační panel, který se dívá na problematiku kůrovce z obou stran, a zaobírá se onou nyní často frekventovanou otázkou, zda přemnožení kůrovce je skutečně katastrofou nebo jen pravidelnou součástí přirozeného výběru.
Modrá značka dále pokračuje hřebenovým úsekem, plným úchvatných zákoutí a fantastických vyhlídek k dalšímu pokladu Saského Švýcarska, rozeklaným útesům Schrammsteine. Odtud již nezbývá prakticky jiná varianta, než po žluté značce sestoupit zpět k labské hladině do vísky Postelwitz u Bad Schandau, spojené přívozem s protilehlým Krippenem. A tam vyčkat na příjezd osobního vlaku do Děčína.
Saské pískovce jsou zdarma
Na rozdíl od Rájů českých nebo slovenských si můžete v Saském Švýcarsku na tamních železných žebřících a visutých lávkách zmasakrovat kolena zcela zadarmo. Za příležitost prohlédnout si divy přírody se zde nevybírá žádné vstupné.
Turistické značení je tu poměrně obstojné, ne vždy zcela výstižné rozcestníky obsahují údaje v hodinách. A ty jsou koncipovány pro zdatné turisty. Na popisovanou túru si tedy vyhraďte okolo šesti hodin času. Lze ji bezpečně absolvovat i s dětmi, avšak pouze s přihlédnutím k jejich kondici a v exponovanějším úseku u Idagrotte u nich počítejte s možnou závratí.
Může se hodit |
Na každou túru Saským Švýcarskem se každopádně vybavte dobrou mapou, s maximální velikostí měřítka 1:50 000. Čím podrobnější, tím lepší. Poněvadž i standardní turistické mapy vzhledem ke členitosti území podávají výhradně hrubý nástin reálu. To, co se na mapovém listu tváří jako kilometrový úsek, může být ve skutečnosti klidně i o třetinu delší. Třeba díky soustavám hustých serpentin.
Některé partie modré značky jsou poněkud těsnější.
Za balvany se skrývá prostorná dutina jeskyně.
S průměrnou rychlostí pohybu čtyři kilometry za hodinu vůbec nepočítejte. Náročný terén zpomalí vaše kroky a čarokrásné scenérie vás upoutají natolik, že absolutně přestanete vnímat plynoucí čas.
Během plánování túry mne vcelku rozesmály informace jednoho německého výletního serveru, který doporučoval rezervovat si na trochu odlišnou trasu o přibližné délce deseti kilometrů asi čtyři hodiny času. Nyní se již tomuto rozpětí nesměji. Samozřejmě se zde lze pohybovat daleko rychleji, nicméně pak se z příjemného putování stane honička. A veškeré půvaby okolí jdou stranou.
Jak být v Německu trendy
Když jsem na první vyhlídce spatřil skupinu německých třicátníků, jak spokojeně popíjeli lahvové pivo, domníval jsem se, že to je ojedinělá výprava vysmátých pohodářů. Jenže na všech dalších vyhlídkách se mi naskytl shodný obraz: obvykle pánská jízda, rozvalená podél pískovcové římsy a obklopená pár kuželkami piva.
Všichni oblečeni do kvalitní outdoorové výbavy, na které bylo zřetelně poznat pravidelné používání, tudíž žádní sváteční výletníci. Pokaždé v dobrém rozmaru, ovšem nikoli opilí či jinak bujaří. A pak že jsou Němci studení a neumějí žít naplno.
Pokud byste na výletě Saským Švýcarskem chtěli být trendy, přibalte do batohu zásobu lahváčů.
