Pro člověka, který se plavil jako plavčík na stometrovém plachetním trojstěžníku a prošmejdil největší bitevní loď světa s děly jako ropovody, to bylo nic. Taková kocábka. Parníky na Vltavě jsou delší. Nudná lodička.
Pak se ukázalo, že všechno je jinak. Kocábka měla osudy za tři letadlové lodě. Jen kolikrát se potopila... Kolik stovek lidí zachránila. Metál od Hitlera... Šly po ní ponorky, ke dnu ji ale nakonec poslalo útočící britské válečné letadlo.
Těch jmen, kolik měla. Sedm. Nejkrásnější bylo Emerald Seas, Smaragdová moře. Ale přineslo jí jen smůlu.
Dostal jsem se na ni náhodou. „Chcete bydlet na lodi?“ zeptal se mě počítač při rezervaci ubytování ve Stockholmu. Znělo to romanticky, navíc to bylo v centru.
A tak jsem se ocitl na lodi Kronprinsessan Martha, plavidle v důchodu. Byla to liduprázdná a nudná lodička. Aspoň se mi to zdálo. Své už si odplula, teď je to hotýlek na vodě jménem LogInn. Nuda skončila, když jsem tam narazil na její život v kostce, kroniku na čtyřech stránkách.
Bylo to čtení jako od Karla Maye, pak jsem v něm pokračoval na internetu. Ukázalo se, že od roku 1928, kdy loď spustili na vodu a pokřtili po manželce norského korunního prince Olava, stihla všechno: jediné, co jí snad ještě scházelo, byli piráti, kteří by s ní olupovali okolí. I když i to se stalo, jen uhlazenější cestou.
Martha plula prvních pět let jako obyčejný dopravní parníček na lince Oslo–Bergen. Tam a zase zpátky. Pořád dokola stejná bezvýznamná existence. Ale 20. června 1934 to přišlo.
Byla mlha a německá luxusní výletní loď Dresden najela na útesy. Patnáct stovek lidí v ohrožení, z toho víc než pět set velmi vážně, protože pro ně už nezbyly záchranné čluny.
Korunní princezna Martha při riskantní záchraně 553 lidí z německé lodi Dresden, která se poté převrátila.
Německé SOS uslyšela jako první Martha. Její kapitán Lars Pallesen přirazil k Dresdenu a 553 lidí přelezlo na palubu parníčku, který měl kabiny jen pro šedesát cestujících. Bylo to drama na film, protože obrovitý Dresden se zlověstně nakláněl na malou Marthu. A sotva byl prázdný, převrátil se.
Pallesen za to dostal německou Záchrannou medaili se stuhou, kterou mu vlastnoručně udělil Adolf Hitler. Nebylo to obyčejné vyznamenání, měli ho například maršál von Moltke, železný kancléř Otto von Bismarck či slavný letec Oswald Boelcke.
Kapitán dostal za záchranu turistů v roce 1934 medaili od Hitlera. Díky ní se mu podařilo v roce 1944 zachránit život svého syna (na snímku).
V případě kapitána Larse Pallesena dostála medaile přesně za deset let svému jménu. Zachránila jeho syna před popravčí četou v koncentračním táboře Sachsenhausen. Dostal se tam za války jako mladý policista, který byl v norském hnutí odporu a vystavoval lidem falešné papíry.
Dopadlo ho gestapo a byl odsouzen k trestu smrti. Otec Pallesen napsal nejvyššímu představiteli třetí říše v Norsku Terbovenovi dopis s jedinou větou: „Zachránil jsem vám skoro šest set životů – tak mi za to vraťte jeden.“ Dopis odeslal v březnu 1944.
A 20. června, přesně deset let poté, co Martha zachránila Němce z Dresdenu, byl mladý Pallesen propuštěn.
Pozor, torpéda!
Ale to už předbíháme, protože po záchraně lodi Dresden následovalo ještě několik let míru. Během nich stačila Martha zachránit posádku další lodi. A taky poprvé ztroskotat.
Stalo se to před Vánocemi 1939. Jako obvykle bylo špatné počasí a vlny zahnaly Marthu na mělčinu, kde se převrátila na bok. Dva lidé v kabinách v nejnižším patře na levoboku se utopili.
Korunní princezna Martha vyla ve 30. letech v plné síle.
Tahle zmínka se mi při čtení moc nelíbí: moje kajuta je taky na levoboku a úplně dole. Co když ti chudáci uvázli zrovna tam, co teď spím, říkám si.
Loď odtáhli a opravili až v roce 1942. A pak mířila do mnohem horších časů. V první řadě ji museli přejmenovat. Norská královská rodina uprchla do ciziny, a tak loď dostala nové jméno – Ryfylke podle jednoho norského kraje.
Potom i na malý parníček vztáhla pařát válka. Němci z něj udělali blokační loď, která měla stát v cestě spojeneckým plavidlům, pokud by chtěla vplout do přístavů nebo fjordů, kde se skrývala nacistická válečná plavidla.
A tak to Ryfylke schytala. V únoru 1944 se ji pokusila potopit ponorka. Ironií je, že to byla norská ponorka Ula z Británie. Vypálila po ní dvě torpéda, ale kapitán šikovně zakličkoval a vyhnul se jim.
O měsíc později už to bylo mnohem horší. Na Ryfylke zaútočily dva britské bombardéry a svrhly torpédo a bomby. Zásah. Paradoxem je, že loď zrovna vezla osm závodních koní.
Koně byli zachráněni, ale loď byla ztracena. Posádka ji ještě stačila silou vůle dostat na mělčinu, tam se položila na bok. Tím pro ni válka skončila. Loď mír oslavila hlavně tím, že se opět přejmenovala. Byla z ní zase Korunní princezna Martha jako kdysi.
Loď po zásahu britským torpédem v roce 1944 leží odepsaná na mělčině.
Karibik plný smůly
V roce 1956 se potřetí potopila. Znovu skončila na boku, protože kapitán ji stihl dostat blízko ke břehu. Mohl to být konec všeho.
Majitelé měli chuť poslat ji do šrotu, ale přece jen se rozhodli dát jí ještě poslední šanci. Vytáhli ji a opravili, takže znovu mohla plout po své trase Oslo–Bergen. To skončilo v roce 1974, protože už bylo lepší jet vlakem nebo autem. Marthu odvezli do Švédska, dostala nové jméno Koster a stala se z ní obyčejná ubytovna.
Pak ji ale čekala honosnější kariéra. Aspoň to tak vypadalo. Prodali ji, byla zaregistrována v Panamě a úplně ji přestavěli. Stálo to dva miliony dolarů, a jak už se to stalo v jejím případě zvykem, opět ji přejmenovali. Teď byla Sport Rover, Sportovní tulák. Nový cíl: Karibik. Poslání: výletní a potápěčská loď křižující vody mezi Portorikem a Panenskými ostrovy.
No, plány to byly hezké, ale na nové majitele byly ty dva miliony asi moc. Psal se rok 1980 a tentokrát ztroskotali oni. Tulák stihl akorát přeplout Atlantik a už zase mířil zpátky.
Lodi je 90 let a po všech eskapádách už navždy kotví ve Stockholmu.
A pak to šlo od desíti pěti. Anonymní majitelé se střídali, někdy byla Martha prodána i dvakrát do měsíce. Zabíraly ji banky a dvakrát ji úřady zabavily kvůli dluhům. Nakonec skončila v Nizozemsku jako plovoucí kasino. Chudák...
Až roku 1987 opět na obzoru zazářilo karibské slunce. Loď koupilo britské rejdařství Magellan, přejmenovalo ji na Smaragdová moře. Měla obšťastňovat turisty piňakoládou mezi Barbadosem a Portorikem. Pak se cíl změnil, byly to Seychely. Ještě lepší.
Jako obvykle to dopadlo špatně, takže Smaragdové moře nakonec bylo celé zrzavé, jak se řadu let rozpadalo v britském Falmouthu. Snímky z té doby vypadají jako záběry z plovoucí železné skládky.
Ale ještě jednou měla tahle loď štěstí. Noví majitelé ji nechali opravit a přeplavit do Stockholmu jako hotel. A jak je to u téhle lodě zřejmě opravdu zvykem, dostala nové jméno. Bylo to to staré, Korunní princezna Martha.
Teď na ní bydlí turisté, z nichž někteří si i přečtou její historii. Pro ty ostatní je to jen nějaká nudná, nezajímavá kocábka.
