Více než 11 tisíc z nich bylo převážně z údolí Ledro, které leží v těsné blízkosti Gardy. Tomuto předalpinskému údolí na jihozápadě dnešního Trentina dominuje krásné jezero Ledro, které leží v kopcích jen pár kilometrů od sousedního jezera Garda. Dnes přitahuje i české turisty hledající zejména větší klid a panenskou přírodu.
Jak před časem napsal Mauro Ruggiero, jenž se tehdejšími událostmi zabývá, v předvečer první světové války, která měla změnit geopolitické složení Evropy, se oblast Ledra, stejně jako celý region Trentino-Alto Adige (tehdy Tridentsko), staly součástí Rakousko-Uherska.
A zmíněná zóna nabyla zvláštního strategického významu, protože tvořila hranici mezi rakousko-uherským impériem a italským královstvím.
Při vypuknutí války v roce 1914 byla dospělá mužská populace údolí ve věku od 21 do 42 let povolána do zbraně a přidělena k XIV. armádnímu sboru nasazenému v Haliči a na Karpatech na východní frontě.
Ještě hůř však bylo za necelý rok. 23. května 1915 vyhlásila Itálie válku s Rakouskem-Uherskem a první konflikty hrozily právě v údolí Ledro, u něhož se narychlo budoval velký obranný systém, který měl zastavit případný útok italské armády přicházející z jihu.
Kvůli extrémně nebezpečné situaci byla na rakousko-uherské straně nařízena evakuace všech civilistů z území, jež se brzy staly skutečně hlavním bojištěm.
Typický „rodinný“ snímek z válečných let dobře ilustruje, že se české země staly útočištěm především pro ženy, děti a starce. Bojeschopní muži byli nasazeni v císařských oddílech na ruské frontě, aby nepřeběhli frontu k italským oddílům. Jejich tyrolské domovy se mezitím měnily ve válečnou zónu, boje v hornatém terénu byly neobyčejně úporné a územní zisky malé.
22. května 1915 se tak na stěnách domů údolí Ledra objevil královský výnos kapitána Rivy, který do 24 hodin nařídil evakuaci celé populace z údolí. Během několika hodin následujícího dne tak tisíce lidí musely opustit své domovy a přesunout se stovky kilometrů na sever.
Seriál o GarděČtete druhý díl volného seriálu o jezeru Garda na iDNES.cz. V dalších dílech najdete tipy na cyklovýlety, zajímavá historická místa i další bohaté české stopy. |
Bylo jim povoleno vzít pouze pár zavazadel a trochu jídla na pár dní pochodu. Masivní exodus zahrnoval zhruba 75 000 lidí z celého regionu Tridentska, kteří byli přesunutí do vnitřních oblastí Říše: Rakouska, Moravy a Čech.
Mnoho z těch lidí nikdy předtím neopustilo své vlastní údolí. Nákladními automobily, vlaky a vozíky byli přepraveni stovky kilometrů v extrémně těžkých podmínkách.
Na území dnešní České republiky byli přiděleni do různých rodin v obcích Buštěhrad, Chýňava, Doksy, Dřetovice, Nový Knín, Milín, Příbram, Ptice, Svárov, Železná, Všeň a Stříbro.
Zpočátku byli obyvatelé Ledra přivítáni českým obyvatelstvem nejen s pocity zvědavosti, ale i podezření. Byli ubytováni v tělocvičných a školních zařízeních přeměněných na ubytovny, nebo byli umístěni přímo v českých domovech.
Získávání respektu
Rakouské úřady slibovaly, že to bude trvat jen několik týdnů. Italové ale brzy pochopili, že asi zůstanou mimo vlast dlouhou dobu a začali proto od nuly budovat nový život. První období bylo pro ně velmi náročné a to hlavně kvůli jazykové propasti. Ale měli často hlad a tak jedli i žáby, které dokázali chytit v rybnících a všechno, co se prostě jíst dalo.
Počáteční nedůvěra českého obyvatelstva a jazykové rozdíly se naštěstí krok za krokem překonávaly. A to i díky tvrdé práci a skromnosti Italů, kteří si tak mezi Čechy začali získávat respekt.
O něco později začali uprchlíci dostávat denní příspěvek na živobytí, který pomohl naplnit nejnutnější životní potřeby. Italské ženy byly zaměstnány v těch oblastech, které vyžadovaly mimořádné válečné nasazení.
Snímky, které jsou v Česku k vidění poprvé, nenahlížejí na válku jako na ozbrojený střet, ale jako na drama v zázemí. Vypráví osudy žen, dětí a starců, kteří museli opustit vše, co ve svých životech budovali. Příběh snoubí starosti i stesk se statečností a přátelstvím. Český exil místo avizovaných týdnů trval dlouhé čtyři roky. Fotografie historici získali většinou u italských rodin, jejichž předci si je z Čech odvezli domů.
Děti se učily jazyk, protože si hrály se svými českými vrstevníky a to pomáhalo rodičům komunikovat s Čechy. Italové si mohli zachovat své tradice, a přitom se integrovali s místním obyvatelstvem. Zatímco na italské frontě válka stále zuřila, v Čechách se ženy z Tridentska postaraly o své rodiny a čekaly na návrat synů a manželů z fronty.
Návrat domů
Když se italské armádě konečně podařilo znovu obsadit města údolí Ledro a 4. listopadu 1918 skončily boje, uprchlíci se mohli vrátit do svých domovů společně s vojáky, kteří se vraceli z fronty.
A jestliže byl pro Italy příchod do Čech traumatizující, zdaleka lehké nebylo po čtyřech letech se s novými sousedy znovu rozloučit.
Stejně složitý byl i návrat domů. Uprchlíci a vojáci se konečně setkali, mohli se obejmout, ale vesnice, do nichž se vrátili, byly často v sutinách, domy bez střech, pole zničená a plná nevybuchlých min a granátů. Lidé z Ledra museli znovu od začátku začít nový život.
Dodnes obyvatelé údolí Ledro a jejich potomci vzpomínají na exodus do Česka s vděčností. Často se tam vraceli, hledali staré přátele a navštěvovali hrobky blízkých na českých hřbitovech.
V roce 2009, téměř sto let od exilu, pak byla podepsána družební dohoda na znamení přátelství mezi vesnicemi údolí Ledro: Molina, Bezzecca, Concord, Tiarno di Sotto a Tiarno di Sopra a osmi českými obcemi: Buštěhrad, Chyňava, Doksy, Milín, Nový Knín, Příbram, Ptice a Všeň.
