Amsterdam jsem navštívila už poněkolikáté, v galeriích jsem byla, a tak jsem hledala méně tradiční turistickou atrakci. Na pivo jsem vybíravá, proti heinekenu ale nic nemám. A právě tahle značka má v Amsterdamu muzeum. Ono to vlastně není muzeum. Říkají tomu Heineken Experience, tedy zážitek, prožitek, zkušenost. A celkem rychle jsem pochopila proč.
Ano, dozvíte se tady něco o vaření piva. Ještě víc se dozvíte o firmě Heineken. Nikde jinde jsem neviděla lidi dobrovolně a skoro s nadšením zírat na reklamní spoty. Musím však uznat, že to tahle firma s návštěvníky pivovaru opravdu umí.
Reklamy na pivo, které běžely v televizi za minulých padesát let, sledují v sedačkách, jež připomínají kosmický koráb a do kterých se leckterý unavený turista rád složí. Reklamě se nevyhnete ani u výstavních panelů nebo v kinosále. Není agresivní, většinou je vtipná a milá, má šmrnc.
U prvního baru
Na začátku prohlídky se dozvídám, že v roce 1863 koupil Gerardus Adrian Heineken pivovar založený v 16. století. Ta budova kupodivu ještě stojí. Jsem přímo uvnitř. Je to totiž právě tohle muzeum.
Pod křídlo si nás bere studentka, která nám vysvětluje základní věci o výrobě piva. Za sebou má čtyři sudy s nejdůležitějšími surovinami. Před sebou co jiného než bar. První surovinou je voda, tvoří prý 95 procent nápoje. Určitě to mají změřeno. Další ingrediencí je ječmen z Francie, ve třetím sudu je vystavený chmel, který se dováží z Německa a pozor, z České republiky. Poslední sud je uzavřený, probíhá v něm kvašení. Díky němu pivo neobsahuje žádné chemikálie, konzervují ho bublinky, které drží pěna. Tahle informace mi později přinese výhru. Ale nepředbíhejme.
Slečna nám popisuje, jak se při výrobě první dvě suroviny, tedy voda a ječmen, zamíchají a zahřejí, část směsi se vaří. Pak se vše přefiltruje a extrakt se dá pryč. Jak a v čem se tak děje, vidíme, jakmile uděláme pár kroků navíc.
PROMYŠLENÁ REKLAMA. Turisté dobrovolně během prohlídky sledují reklamní spoty z minulých let.
Vůně Smíchova
Procházíme mezi obrovskými barely měděné barvy, nahlédnout můžeme i dovnitř. Tekutinu, která z prvních dvou složek vznikne, smíme ochutnat. Není to zrovna delikatesa. Prozatím je to nealkoholické a chutná to zvláštně. Tu vůni znám, poblíž pražské redakce je také pivovar. A přesně tohle nepříliš vábné aroma je na Smíchově občas cítit.
Další krok, přidání chmele, je pro čichové buňky údajně ještě míň atraktivní. Tyto tři kroky netrvají déle než dva dny. Pak je ale potřeba nechat nápoj zkvasit, což trvá skoro měsíc.
"Jste připraveni stát se pivem?" pokřikuje další průvodce. A zatímco jdu se skupinkou lidí do miniaturního kinosálu, ptám se svých známých, co že to ten kluk říkal. "Že je z tebe lahev piva," ujišťují mě, že jsem se nepřeslechla. V sále je pět stupňovitě poskládaných ploch opatřených zábradlím. "Pevně se držte," zaslechnu předtím, než se zabouchnou dveře. Tak, teď budu pivo.
PIVOVARSKÁ „KUCHYŇ“. V obřích nádobách se suroviny míchají, filtrují, zahřívají a vaří.
Fermentací k trvanlivosti
Objevuje se jiný průvodce, ale jen na plátně. Když skočí do kádě se základní surovinou pro výrobu piva, stříkne voda i na nás. Takhle dokonale zařízené to tady mají. A jak výroba piva pokračuje, prožíváme pořád totéž, co ono: plochy našeho sálu se s námi třesou, při míchání směsi se vikláme do stran, zahřívají nás a před námi dokonce padají bublinky. Osmadvacetidenní kvašení je naštěstí zkráceno na pár vteřin.
Pak ještě musíme vydržet další natřásání při čepování do lahví, náraz při skládání lahví do bedýnky, cestu náklaďákem.
Své putování končíme na diskotéce. Není to špatný závěr: lahev piva, tedy nás, koupí dokonalý muž krásné slečně.
Kolem koňských stájí se přesouváme k baru ve tvaru hvězdy. Pivní "sommeliér" nám nalévá do sklenic pivo a ptá se, jakou má barvu. Sborově a správně odpovídáme, že zlatou. Tušíme, že se žlutou by nebyl spokojen.
Následují další procedury, očichávání nápoje a tak. Jako jediná nevydržím a napiju se dřív, než nás k tomu vyzve. Ptá se nás, k čemu je pěna. O tom mluvila už slečna u sudů se surovinami, tak ze sebe rychle vysypu, co jsem si zapamatovala: Pěna drží v nápoji bublinky.
"Správně, bez pěny je pivo mrtvý nápoj," dodává barman a obdivný pohled ostatních turistů se mění v lehkou závist, když dostávám za odměnu jednu sklenici navíc. Nutno podotknout, že má objem 0,15 l, takže i s výhrou mám před sebou jedno malé pivo, navíc rozdělené do dvou sklenic.
Konečně se smíme všichni napít. Pro člověka z Česka je to trochu bizarní situace: jako by nás učili dýchat. Učí nás totiž, jak se pivo má pít.
Jako bychom to neuměli nejlíp na světě. Dobrá, tak jak že se to tedy má dělat?
"Nakloňte pivo do sebe, nenaklánějte se k němu," říká průvodce a předvádí, jak do sebe máme sklenici obrátit a ne usrkávat v polovičním předklonu. S touhle mírou to opravdu není problém.
Na prázdné sklenici nám ukazuje, že každá linka znamená jedno napití. To jsou věci! Tohle přece ví každý.
Brázdy z pěny mám na sklenici všehovšudy dvě. Upřesňuje, že tohle funguje, jen když jsou sklenice čisté, můžeme si tak zkontrolovat čistotu sklenic v restauraci. Radši ne, děkuji.
Jedno, nebo dvě?
Exkurze končí u dvou barů. Na gumovém náramku, který slouží jako vstupenka, máme dva žetony. Můžeme si vybrat – u jednoho baru si smíme natočit pivo sami. Předvedou nám, jak to udělat, aby bylo dokonalé. Háček je v tom, že s takovým poradcem stojí jedno pivo (tentokrát 0,2 l) dva žetony. U vedlejšího baru se mi líbí víc. Dva žetony = dvě piva. Jako správná Češka volím druhou variantu.
Můžeme si vybrat: běžné pivo, či ledově chlazené. Má prý dva stupně pod nulou. Vychlazenější pivo mi připadá lepší.
Pod sklem barového stolu je mapa, posouvám po ní sklenici, na mapě se objeví pivní tácek vždy tam, kam sklenici položím. "Cestuju" do Španělska, na Nový Zéland a do dalších destinací, které můžu za tu krátkou chvíli, než vypiju malé, pro Holanďany normální pivo, virtuálně navštívit. Skleničkové cestování končím v Holandsku a vyrážím do centra Amsterdamu.
Na pivo.
