„Ro-si-ky! Ten je tak hezký,“ ukryje mladá Vietnamka stydlivě tvář do dlaní. Pokračovala by asi ráda, jazyková bariéra jí víc nedovolí. Na tuhle pochvalu Tomáše Rosického vyplýtvala skoro celou svoji zásobu anglických slovíček. O moc víc toho zatím neumí, tak se dorozumíváme rukama, nohama (no dobrá, trochu pomáhá i aplikace na překlad z vietnamštiny).
Její manžel ukazuje do výšky a nadšeně křičí „Koller, Koller“, potom si přejíždí rukama po imaginární helmě na hlavě, to když nám chce naznačit, že zná i Petra Čecha.
Sedíme na bambusové rohoži v příbytku místní rodiny, je zrovna po večeři, dopíjíme kalíšky rýžového vína a nevěřícně přihlížíme tomu, jak místní horalové, rolník a jeho půvabná žena, vyjmenovávají české fotbalové hráče.
Jejich příbytek připomíná českou stodolu s hliněnou podlahou, je v něm jen jedna postel a vaří se na otevřeném ohni, ale televize tu nechybí. Po těžké práci na rýžovém poli na ní celá rodina po večerech s nadšením sleduje fotbal.
Dobrodruhů ze západu přibývá
Teď si snad trochu polepší. Pan domácí se švagrem a tchánem stloukli jednoduché dřevěné stavení, na podlahu rozložili několik matrací a do vedlejší kůlny koupili záchod a umyvadlo. Jeho manželka už tři měsíce chodí do vzdálené vesnice na hodiny angličtiny a pečlivě si do slovníčku vypisuje, jak se řekne snídaně, doprava, doleva a účet, prosím. V oblasti se začínají objevovat západní cestovatelé a rodina chce téhle příležitosti využít.
Na rýžová pole se jeďte podívat nejlépe před zářijovou sklizní. Ale ani po ní vás nezklamou.
Na turismus tu nebyli zvyklí, neboť severní Vietnam, to byla pro cestovatele především Sapa. Její neoddiskutovatelné krásy však masový rozvoj turismu poněkud zastínil. Z kdysi vytoužené lokality se stává místo, nad nímž místní ohrnují nos - dobře ví, že Vietnam ve své původní podobě už příliš nereprezentuje. Domorodci už na pole nechodí, vždyť v obchodě se suvenýry si vydělají násobně víc.
Provincie Ha Giang se stala vítanou alternativou, neboť tady je Vietnam stále nezkažený. Rýžové políčko, pár řádků čajových keříků, vodopád, bambusový les, a tak pořád dokola. Sem tam vodní buvol a pár bambusových chatrčí. Víc tu toho neuvidíte, řekli by vám asi místní. Přitom to jsou pohledy, kterých se ani za týden nenabažíte.
Připravte se ale, že cesta k nim bude trochu dobrodružná. Ha Giang je rozlehlá provincie, a tak si buď musíte zaplatit relativně drahý výlet, nebo si půjčit motorku a brázdit úzké silnice v horách na vlastní pěst. Vyplatí se nezapomenout na helmu, dostatek pitné vody a teplé oblečení, v horách je chladno a fouká studený vítr.
Centrem oblasti je stejnojmenné město, které nabízí dostatek možností levného ubytování i celou řadu turistických kanceláří a půjčoven motorek. Motorku pro dvě osoby půjčíte za dvě stovky za den.
Údolí kolem městečka Thong Nguyen je plné rýžových teras. Ty v nížinách už jsou upravovány bagrem. Čím výš stoupáte, tím víc musíte obdivovat místní, kteří ve výšce políčka orají jen s pomocí vodních buvolů.
Vydat se na ní můžete třeba na úplný sever země k městečkům Tam Son, Dong Van, Meo Vac a Lung Cu. Čekají tam na vás jedinečné výhledy, horské průsmyky, původní kmeny v malých vesničkách, místní trhy, dokonce i královský palác… Vzdálenosti na severu Vietnamu však nejsou malé a cesty poměrně obtížné, proto si na takovou túru vyhraďte alespoň tři dny.
Pokud si motorku půjčovat nechcete, nechte se svézt z města Ha Giang do nedaleké oblasti Hoang Su Phi a vyrazte na trek mezi rýžová pole. Nejlépe v červnu nebo červenci, kdy mají políčka sytě zelenou barvu. Ale podívaná je to celý rok.
Pozvání na čaj
Pro místní jsou turisté ještě pořád raritou, takže na vás budou mávat a usmívat se. Výjimkou není ani to, že vás pozvou dál a nabídnou čaj, nebo rýžové víno, které podávají v malých kalíšcích. Neodmítejte, je to jedinečný zážitek. Ke každému stavení patří malý rybníček, sádky, ze kterého si rodina loví ryby. Na dvoře zase suší rýži a místo tu má minimálně jeden chlupatý hlídač.
Ženy se vdávají velmi mladé, kolem sedmnácti už mívají první děti. Ty pak dostanou na starost babičky. Kdo má sílu, musí na pole.
Když se s místními dopředu domluvíte, připraví vám za drobné peníze oběd či večeři. Vše čerstvé, chutné, místní. Ale počítejte, že se vám budou srdečně smát, až vás uvidí jíst hůlkami.
Vnitřek domu je zařízen velmi prostě - jedna postel pro rodiče, děti spí na slaměných rohožích na patře. V kuchyni bývá otevřené ohniště, kouř proudí ven skulinami ve stropě. Jediné, na čem rodiny nešetří, jsou velké zarámované fotografie ze svatby či návštěvy Ho Či Minova mauzolea v Hanoji. To jsou pro ně ty nejcennější rodinné památky.
Běžně se tu ještě chodí ve vyšívaných krojích. Zvlášť starší generace si ho bere i na práci na poli, ta mladší aspoň večer, když celá rodina zasedá ke společnému jídlu.
Shakespeare z Vietnamu
Na úplný sever do města Khau Vai se zase vyplatí zamířit koncem března. Trh, který se tam koná, totiž jen tak nepotkáte - je to trh lásky. Pro nezadané nabízí šanci se seznámit, vyrážejí tam ale i manželské páry. Na místě se rozdělí a o své nejhlubší emoce se podělí s někým jiným. Dobrým kamarádem, bývalou láskou či cizincem. Někým, s kým je osud už nemá šanci svést.
Tato tradice vychází z legendy, která se s trhem lásky pojí. Vypráví takřka shakespearovský příběh o lásce dvou milenců ze znepřátelených kmenů, které spolu vedly válku. Až když se zamilovaní rozešli, prolévání krve skončilo. Milenci se dohodli, že se budou vídat dál, jednou ročně, na konci třetího měsíce lunárního roku v Khau Vai.
I takový může být Vietnam. Drsný, těžko přístupný, pro cizince špatně pochopitelný. A přece tak krásný, tajemný a okouzlující. Obrňte se trpělivostí - a výlet do Ha Giangu bude dost možná to nejhezčí, co ve Vietnamu zažijete.
Může se hoditDo hor jen s povolením Jak se tam dostanete |
