I když se letošní dovolené zkomplikovaly a cestování značně omezilo, zažili si Češi doby, kdy si o moři mohli nechat jenom zdát a vystačit si museli s českým rybníkem někde za humny.
Cesta za hranice byla obzvláště v padesátých letech něco naprosto abstraktního. „Po roce 1948 se hranice téměř neprostupně uzavírají. I s omezenými statistikami mohu říci, že v roce 1956 vycestovalo do zahraničí asi tisíc až patnáct set lidí. V roce 1959 pak čtyři tisíce lidí,“ uvedla historička Lenka Krátká z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Hranice pomalu a postupně otevírá až liberalizace režimu na konci šedesátých let. „V roce 1968 vycestovalo na západ asi půl milionu lidí,“ připomíná historička krátký úsek dovolenkové svobody.
Začátek normalizace už opět sklápí závory a cestování za hranice je náročnější. „Hranice už se neuzavírají do celého světa, ale pouze na Západ. Do určité míry je tu jako náhrada podporováno cestování do spřátelených zemích napříč blokem,“ doplnila Krátká.
A protože jsou Češi velmi podnikaví, rozvíjí se fenomén chataření a chalupaření. Kdo může jet na dovolenou, cestuje v rámci bývalého Československa a po okolních státech bez přímého přístupu k moři.
Slaná voda je výhrou v loterii. „Atraktivita je v zemích, kde mají moře, kde je teplé počasí. Bylo to Rumunsko, Bulharsko a částečně také Albánie. Potažmo se jezdilo k Baltu,“ dodává historička.
Fenomén zájezdů držela pevně v rukou cestovní kancelář Čedok, která měla na tento typ dovolenek monopol. Postupně se rozvíjí další cestovní kanceláře, například Rekrea, která zajišťovala odborářské rekreační zájezdy, nebo Cestovní kancelář mládeže, která se zaměřila na segment mladých lidí.
Obří stan, paštiky, konzerva a jedeme
S rozvojem automobilismu v Československu přichází fenomén autokempů a vozů naložených až po střechu kempingovým náčiním, obřími stany a konzervami.
„Zájezdy se samozřejmě pořádají do hotelových ubytovacích kapacit. Ale i v přímořských oblastech a pak všude jinde se masově rozvíjí turistika autokempů. Cestovalo plné auto naložené rodinou a zavazadly se stanem a cestovalo se většinou neklimatizovanou Škodou 100 bez objednávky na neznámé místo,“ popisuje vzpomínky na nedávnou minulost historička Krátká s tím, že v sedmdesátých letech bylo nemožné poslat objednávku do autokempu do Bulharska.
Autokempink v Černé v Pošumaví na přehradě Lipno (1973)
Na dovolenou v kempu si s sebou rodina vezla kompletní vybavení včetně vařiče i nádobí. A hlavě zásoby konzerv a trvanlivých potravin. „Na jednu stranu je pojmenování ‚národ paštikářů‘ do jisté míry dehonestující. Na druhou stranu si uvědomme, že v sedmdesátých letech je centrálně řízené hospodářství a do značné míry nefunkční ekonomika. Takže mít s sebou konzervu znamená mít u sebe nějakou základní potravinu. Na daném místě se pak dalo zakoupit pečivo, jižní ovoce, když bylo potřeba, to byla jistota,“ popisuje historička. Mnoho Čechů dodnes vzpomíná na Bulharské broskve či rajčata.
„Je pravda, že to téměř ikonické vepřové nebo hovězí maso ve vlastní šťávě nebyla špatná konzerva. Možná i proto, že nebyla v tak vysoké míře rozvinutá technologie náhražek. A obsluhy aerolinek dodnes vzpomínají také na ikonické sušenky tatranky, které nás proslavily po celém světě,“ doplnila Krátká.
Na Kubu za pět platů, pod stan za pár drobných
Kolik vlastně stála týdenní dovolená? Dotované odborářské rekreace nabízely ubytování a dovolenou za poměrně dostupné peníze. Stejně tak autokemping příliš nákladný nebyl. Když už rodina investovala koupi stanu a spacích pytlů, samotný výjezd za humna ji rozhodně finančně nezruinoval.
Existovaly i nákladné zájezdy pro pár majetných. A vlivných. „Byly to zájezdy přes cestovní kancelář. Našla jsem například inzerci na zájezd na Kubu a Kypr z roku 1981, který byl v ceně pětinásobku průměrného hrubého platu. Přesto už v tom inzerátu byla poznámka níže, že se může stát, že kapacita bude naplněna a že vám bude nabídnuta jiná destinace,“ uvedla Lenka Krátká.
Lidé na pláži u jugoslávského Dubrovníku (1969)
Autokempy tedy byly jistotou téměř pro každého. S tím Češi automaticky přijímali koncept omezení soukromí a společného trávení dovolené. „Autokempy byly dříve mnohem plnější než dnes, v některých lokalitách jste jen obtížně hledali místo na stan. V takovém kempu jste si pak byli zákonitě blíže,“ dodává historička.
Jste na dovolené, bavte se!
Rekreace byla podle historičky za socialismu vnímána jako něco výjimečného, jako benefit pro preferované skupiny pracujících, jako něco, co je za odměnu. „Odborové cestování bylo dotované a bylo vlastně součástí sociálního zabezpečení. Bavíme se až o půl milionu lidí, kteří se během roku nějaké rekreace, ať už ve zotavovnách, nebo v podnikových chatách, účastní,“ popisuje Lenka Krátká.
Ostatně, známe to i z filmů jako je Dovolená s Andělem nebo Homolka a tobolka. Trávení volného času na dovolené bylo kolektivně organizováno. Kulturní referent se staral o zábavu, sportovní aktivity, výlety, ale i přednášky a vzdělávání. „Je otázkou konkrétního času a místa, do jaké míry se to odchyluje od dnešních animátorů. Dříve se však kladl důraz i na vzdělávací složku, nejen na zábavu. Byla tam snaha o to, aby lidé trávili na dovolené čas jako kolektiv,“ doplňuje Krátká.
Letní rekreace u přehrady ve Vranově nad Dyjí. (1966)
Pokud byla pracujícím rekreace v českém podnikovém hotelu málo a chtěli k moři, museli si vyběhat slušné úřední kolečko. A zdaleka ne vždy s úspěchem. Výjezdová doložka a devizový příslib byly řečí režimu pro každého, ve skutečnosti však šlo o nástroje, jak omezit cestování do zahraničí, především na takzvaný Západ.
„Byl zájem na tom, aby lidé příliš necestovali a nesetkávali se se západní propagandou, svobodnými médii a podobně. Lidé přitom jako Západ v minulosti vnímali i země, jako je Maroko, Alžírsko či Egypt. Tedy rozvojové země, které však nebyly socialistické,“ doplnila historička.
Výjezdová doložka byla přenesením zodpovědnosti na zaměstnavatele, který se ke konkrétní dovolené konkrétního zaměstnance vyjadřoval a dával s ní souhlas.
Omezovat počet Čechů na dovolené u moře v zahraničí bylo také ekonomickou otázkou. „Ekonomika nebyla dost silná na to, aby bylo možné všem zájemcům zabezpečit finanční prostředky pro vycestování. Samozřejmě, že tu roli hrály známosti, zájmy výpomocí a celá rozbujelá šedá ekonomika,“ popsala cesty o prázdninách v dobách socialismu historička Lenka Krátká z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
