Ostrůvek Iž na Jadranu. Oáza, kam míří hlavně Chorvati

Iž leží necelé dvě hodiny plavby trajektem ze Zadaru a na rozdíl od jiných oblastí Chorvatska zůstává rájem, kde o turistiku až tak moc nejde. Zdejší informační centrum dlouho nemělo ani plánek pamětihodností. Nikdo ho nepotřeboval. Jezdí sem totiž hlavně Chorvaté, kteří se tu narodili. A ti ostrov dobře znají.

Ve starochorvatštině znamená iž ostrov. Je pouhých 12,5 kilometru dlouhý a 2,5 kilometru široký. Malou lodí ho objedete za půl dne. Kdysi tu žilo přes tisíc rodin, lidé se živili rybolovem, sběrem oliv a prodejem keramiky. Dnes tu nezůstalo víc než sto stálých obyvatel.

Auta bez značek

Malý červený Renault 4 se šplhá po kamenité stezce mezi nekonečným mořem stoletých olivovníků. Divoká stráň křovin a stromů, vedoucí z osady Mučel prudce k vodě, je protkaná dávno neupravovanými přístupovými cestičkami. Červená popelnice hrká po cestě nahoru a zase dolů. Když se občas marně protočí ve strmém úvozu na kamení kola a zasmrdí spálená pneumatika či zavařená rozvodová skříň, musí osádka vystoupit a pár metrů tlačit.

Může se hodit

Jak se tam dostat
Na ostrov Iž pojedete autem kolem deseti hodin nejrychleji přes Vídeň, Graz, Maribor, Záhřeb, Karlovac a po dálnici až do Zadaru. Tam nastoupíte na trajekt, který na Iž pluje dvě hodiny.

Ubytování, jídlo
Obchůdky se základními potravinami a restaurace jsou na ostrově téměř všude - v přístavu Veli Iž, ale i ve vesničkách jako Kněž či Komoševa. Hotelů tu moc není, ubytujete se především v soukromých apartmánech, které stojí kolem 30-35 eur za noc. Ubytování např. ZDE nebo pronájem také ZDE.

Ještě v polovině minulého století tu byla krásná, opečovávaná políčka a vinice, kde kamenné zídky vyznačovaly hranice pozemků. Dnes už žádné přesné rozdělení olivové sady nemají. Bohatá úroda patří všem. Tedy všem ostrovanům – kdo chce, sklízí. Tak to dělá i zdejší rodák Milan Rokov v babím létu se svými kamarády. Jedou na olivy někam tam, kde býval rodinný sad. Přes osadu Mučel do zátoky Dumboka.

Rokovův Renault je pěkně stará šunka. Nedají se dovřít dvířka u spolujezdce, chybí zadní okénko, ale na Iži to není žádná ostuda ani výjimka. Tady dokud vraky slouží, jezdí. Na ostrově totiž nemají policii, takže nikdo se neobtěžuje zdejší vozy registrovat – všichni místní jezdí bez značek a všechna auta se nechávají odemčená. Dveře domů také.

Skoro to vypadá, jako by se tu zastavil čas.

Renault 4 35 Milana Rokova v olivových hájích

Rybaření u přístavu

Stačí navštívit třeba Knež, jednu z pěti přímořských částí vesnice Malý Iž. U přístavního mola, obestavěného zaparkovanými omšelými veterány, je pomník z druhé světové války. Partyzán, vítězně hrozící pěstí vysoko k nebi, klečí na krku zastřeleného fašisty. Na soklu je rybářská bárka s po zuby ozbrojenými partyzány a velký nápis: Za mír a socialismus.

Tip na dovolenou

Vybírejte z aktuální nabídky zájezdů na dovolená.iDNES.cz.

"Ižané byli vždycky antifašisti," vysvětluje Marie Mareličová, které za války bylo čtrnáct let. S celou rodinou byla odvlečena do koncentračního tábora v Itálii za to, že Marijin bratr byl u partyzánů. Památníčky padlým z druhé světové války jsou tu všude. Třeba ten ve vedlejší přístavní zátoce Komošavě je zasvěcený Šime Lukinovi, jednomu z tří set partyzánů, které Italové během okupace Chorvatska zabili.

"Devadesát domů tu fašisté za války vypálili, šest stovek lidí poslali do italských koncentráků," vysvětluje jeden z chlapíků, posedávající na lavičce u blízkého hřiště na petang. Tady se večer co večer Chorvati scházejí, hrají a kibicují, jak kdo hodil kouli, ale také si vyprávějí, co nového je na Iži a kdo sem přijede z místních rodáků na prázdniny. Nebo alespoň na víkend.

Veli Iž

Každou neděli chodí většina z nich do kostela. Ten největší, zasvěcený Panně Marii, pochází už ze 13. století.

V roce 1941 žilo na ostrově téměř tři a půl tisíce lidí, dnes je tu trvale hlášeno sto. Většinou jsou to důchodci, vracející se na Iž z celého Chorvatska na penzi. A pak sem jezdí – hlavně ze Zadaru – víkendáři, kteří tu mají kořeny. Právě díky nim ostrov o prázdninách ožívá nezvykle bohatým kulturním ruchem.

Přístav Knež

Vernisáž v lisovně oleje

Je pátek a za setmění se v Kneži otvírá výstava v místní lisovně olivového oleje. Lis, kádě i další přístroje v dílně jsou provizorně přikryty bílými ubrusy, na kterých stojí modely starých dalmáckých rybářských lodí: čtyřveslice Gajeta, Trabakul se dvěma stožáry, Bracera na převoz stavebního materiálu do míst, kam by se jiný dopravní prostředek nedostal.

Stoly se prohýbají pod donesenými dobrotami. Grilované ryby, saláty z mořských potvor, rakije, domácí víno, olivy, fíky. Na úvod vernisáže, kterou si nedá ujít téměř šedesát lidí, zní živý sborový zpěv a pak čte kdosi báseň:  
"Moře.
V moři kámen.
Na kameni olivy.
V básnickém obrazu: Iž."

Jen náhodou do síně nakouknou zvědaví turisté.

Na zdech dílny visí dobové fotografie a akvarely s motivy ostrova: dvacet rybářů tahá od moře sítě, tradice zavazování očí při rozdělování úlovku na rybářských lodích, olivové háje a vinice s desítkami kilometrů zídek z vysbíraného kamení.

"Kam se na nás hrabe Čínská zeď!" směje se sedmdesátiletý malíř Dano Martinovič, který doby, kdy se na Iži na políčkách nelidsky dřelo, ještě dobře pamatuje. Před druhou světovou válkou se tu v každém domě chovaly tři čtyři ovce, obdělávaly se vinice a sklízely se olivy.

"O naše hospodářství se starala máma. Táta byl mariňák a dvacet let žil na moři. Vždycky, když přijel na tři čtyři dny domů, přibyl mi sourozenec," říká muž, který měl pět bratrů a šest sester, z nichž jen polovina se dožila dospělosti.

"Hele, to jsem já," sklání se při vernisáži v lisovně oleje nad černobílým snímkem šedesátiletý modelář Tomislav Marelič. Fotka místního kronikáře se jmenuje Vodní pólo v Komoševě. Zachycuje vzrušené publikum a plavce, zápasící v mořských vodách zdejšího rybářského přístavu.

Pod obrázky je v lisovně instalována provizorní knihovna, kde stojí nejméně deset knih s básnickými a povídkovými sbírkami Slavka Govorčina, rodáka z Malého Iže, který píše v ostrovním nářečí, čítajícím stovky originálních pojmů. Hodně slov a zdejších jmen pochází právě z italštiny.

"Z ostrova můžeš odejít, ale nemůžeš na něj nikdy zapomenout," říká spisovatel v povídce Sníh na Iži. Líčí, jaký to byl v roce 1929 poprask, když jednou za jeho život spadl na ostrov bílý poprašek.

Vodní pólo v Komošavě v 60. letech

"Velké ostrovy – třeba Sicílie, Korsika – vypadají proti nám jako kontinenty. Ale Iž, který měří jen sedmnáct kilometrů čtverečních, je magnetem pro všechny, kdo se tu narodí. Máme tu duši, máme tu své hroby. Jezdí sem v létě lidé z celé země, profesoři, právníci, lékaři nejen ze Zadaru, ale až ze Záhřebu či z Rjeky," říká šedovlasý chlapík, z něhož se vyklube právě sám spisovatel Slavko Govorčin.

Má tu domeček kousek od nepoužívané vesnické studně na nábřeží. Prý voda v ní je moc slaná, protože do ní prosakuje moře. Přesto právě tuhle vodu v dětství pil. Vypráví, jak na ostrově tehdy sloužily pro celou ves jen tři studně, u kterých bez ustání čekali lidé ve frontě na vodu. Příděl byl deset litrů na dům pro všechny dospělé, děti a zvířata. Na mytí i na pití. Dnes se všechna voda na Iž dováží v obrovských kontejnerech.

"A tohle jsou staré ižské tradice," směje se spisovatel nad jinou svou knížkou, z jejíž titulní stránky se zubí korunovaný "král ostrova". Volí se každý rok 6. ledna. Je jím ten, kdo vypije nejvíce rakije… Jeho výsadou pak je, že má tu čest pozvat všechny na tříkrálovou pitku.

Básník Slavko Govorčin

Plavba dokola

Motorový člun, pronajatý ve zdejším restaurantu Knež, se pomalu vzdaluje z přístavu. Teprve teď si uvědomujete, jak se v posledních letech život stěhuje z kopců k moři. Zatímco dnes rostou na nábřeží desítky nových, luxusních vil, stařičké osady s chudými kamennými domy se šplhají vysoko po svazích. Důvod je v historii.

"Zadarské ostrovy objížděly až do konce napoleonských dob válečné galéry," vysvětluje zdejší dokumentarista Roman Jelič. "Husaři, kteří po staletí měli pevnosti po celém dalmáckém pobřeží, všude rabovali a plenili. A také odváželi muže, které potřebovali na pohon galér. Ostrované se bránili tím, že vesničky hlídali a hlavně je stavěli v kopcích, aby je nebylo v tehdejší husté ostrovní vegetaci vůbec vidět."

Komoševa, kostel

Oprava lodě

Bárka míří na jih. Míjí několik malých ostrůvků s plážemi na skalnatých útesech – Knežak, Školjič, Rutnjak. Fialově na nich kvetou divoké česneky, mezi nimiž žijí jako pralidé v rouše Adamově naháči, slunící se na jakýchsi sešikmených přírodních kamenných deskách, padajících do vody. Co loďka, to vlastní plážka.

Za ostrým, solí a příbojem vyhlodaným jižním výběžkem Parda se ráz ostrova mění. V dálce se objeví dlouhá nudle ostrova Dugi otok, jeho turistické centrum Sali se slunečníkovou riviérou. Jihovýchodní pobřeží Iže tady má však nepřístupné břehy. Vyprahlé stráně pokrývají jen křovinami prorostlé olivové sady.

Loď pluje kanálem mezi Ižem a ještě menším ostrovem Ráva, na který jezdí trajekt jen jednou denně. Asi po dvou hodinách plavby kolem nejvyšší ižské hory Korinjak (168 m n. m.) se konečně vynoří severozápadní mys, z nějž je vidět kaplička sv. Roka nad osadou Velký Iž.

Každý dům má svou plážku

Ohnivá keramika

Zatímco Malý Iž se táhne podél pobřeží v délce několika kilometrů přes mnoho zátok, z nichž každá má své jméno, Velký Iž je koncentrovaný do zálivu jednoho. V něm se jako chobotnice rozlézá do mnoha stran přístav s městkou plovárnou. Je to asi nejturističtější letovisko ostrova. Tady kotví desítky cizích plachetnic a luxusních obřích jachet. Ani v přístavišti trajektů na opačném konci Iže nikdy není takhle rušno.

Ve Velkém Iži – na rozdíl od Malého – je i pošta a škola. Býval tu župní úřad a pevnost vévody. Dnes v něm sídlí turistická kancelář. Nabízí sice prospekt Zadaru, ale mapku ostrova tu ještě nemají.

V nábřežní galerii hned u mola bafá z dýmky Ivan Šulič. Je to ten, jehož tvář se zubí z knížky spisovatele Gavorčina – nedávný alkoholový král Iže.

Obrázky, které Šulič maluje na ostrově, vystavuje po celém Chorvatsku – Ježíš na kříži složený z mušlí, zátiší se slunečnicemi, maják na rozbouřeném moři, rybáři vytahující žraloky a chobotnice, nábřeží s loďkami, portrét mořského koníka, kamenné sochy z oblázků a škeblí.

Iška keramika

Veli Iž, pohoda na pláži

Do ateliéru přichází místní lékař dr. Kulišič, další výtvarník Pepi a Nedo. Tento Bosňák od Sarajeva na Iž utekl za občanské války se svou ženou, která se na ostrově narodila. Postavili dům a pronajímají apartmány. Nedo Bachtovič, bývalý údržbář, si přivydělává ještě svážením odpadků.

Je teplý večer. Na terase domu u moře voní fíky. V zahradě křičí cikády. Po zdi leze tlustý zelený cvrček, kterého má Ivan Šulič na jednom z obrazů. V zátoce svítí plachetnice. Z některé se do dálky nese bublavý smích. Chlapi popíjejí rakiji. Srkají ji z pohárů z velmi zvláštní červené keramiky. Tu vyrábí výtvarník Pepi. Vysvětluje, jak se na ostrově do glazury drtí a přidává zdejší červený křemen a že se hliněné nádoby nevypalují v pecích, ale na otevřeném ohni.

"Do druhé světové války pracovalo ve Velkém Iži osmdesát řemeslnických rodin. Měly monopol na prodej keramiky po celém Jadranu od Triestu až po Albánii. Teď tradiční ižskou keramiku vyrábím se svou manželkou jen já sám," říká Predrag Petrovič Lopižar, zvaný Pepi.

A pak položí otázku patriotů, která na tak maličkatém ostrově hodně překvapí: "Tak co? Je hezčí Velký Iž, nebo Malý?"