Osmikilometrová procházka po pláži
Hned prvního dne se po snídani vydávám na pláž. Plánuji krátkou procházku. Jenže pláž je tak krásná, že mě hned tak nepustí a dojdu až do Mahdie. Z hotelu Thapsus na samém okraji turistické zóny mám tak v nohou asi osm kilometrů a kapsy plné mušlí.
Obcházím poloostrov, přesněji řečeno mys Afrika, na němž stojí mahdijský maják. Skáču po kamenných plotnách ke zbytkům středověkého opevnění Fatimidovců, míjím sněhobílý hřbitov, jdu se podívat do pevnosti el Kebir.
Pak si dávám první mátový čaj v Café Sidi Salem. To ještě ani netuším, jak je tady tato kavárna vyhlášená. Teď v březnu tu sedí víc místních než turistů, ale v sezoně tu má problém s místem každý, říká mi číšník. Snad proto právě dostavují další salonek. Tu nejkrásnější terasu však už "nafouknout" nelze. Sedíte přímo nad mořem, klid nikdo a nic neruší. Na uvítanou se rozmazluji čerstvě ulovenou rybou na grilu, bratru za 19 dinárů.
Pak se projdu medinou, chování prodavačů je nezvykle decentní. Do hotelu se vracím opět po pláži, nyní ještě sympaticky prázdné, bez lehátek a slunečníků...
Příjemnou zastávkou je kavárna DePeche, kde vám za velmi potřebnou zástěnou proti větru naservírují čerstvý pomerančový džus a výtečné kapučíno (zato mátový čaj tu je nedobrý). Číšník Naijah už se těší na začátek sezony, tuto plážovou kavárničku považuje jen za "způsob přezimování". Oficiálně sezona začíná 1. dubna, fakticky však prý až na přelomu května a června.
Výhled od jídla ze Sidi Salem
Na cizím území v Bekaltě
Na Sidi Salem a DePeche myslím, když o den později usedám na zahrádku jiné kavárny, v níž jsou kromě mě jen arabští muži. Přestože je teprve březen, je mi už docela slušné horko. Sako se však neodvažuji sundat; v Tunisku totiž patří k bontonu, aby ženy neodhalovaly paže. Dost na tom, že sedím v tomto výsostně mužském království sama.
Objednávám čaj za dvě stě milimů. "Tady fakt nejsem v turistickém centru," říkám si, protože v kterékoli kavárně v Mahdii dostanete čaj v rozmezí jednoho až dvou a půl dináru. A sako si můžete sundat bez problémů. Tady ale cítím, že bych opravdu porušila dobré mravy. Jsem totiž v Bekaltě. Městečko je od Mahdie vzdálené jen asi deset kilometrů, přesto sem turistický ruch zdaleka nepronikl, za celý půlden jsem tu další "bílou tvář" nepotkala.
I to je výhoda Mahdie, která není zasažena turismem jako třeba pobřeží severně od Monastiru.
Právě do Monastiru míří letadla z Evropy, severně od něj se nacházejí Sousse, Port el Kantaoui, Hammamet... Mahdia se nachází asi 50 kilometrů jižně od Monastiru a je vlastně jediným letoviskem této části pobřeží. "Je to i tím, že Hammamet byl uměle vytvořen pro turisty, zatímco Mahdia byla, je a bude hlavně rybářský přístav," tvrdí třicetiletý Jamall, který v Hammametu šest let pracoval a nyní si užívá mahdijského klidu.
Toho klidu si tady užívám i já, se mnou spousty starších Němců, sem tam nějaký Francouz... Téměř všichni Češi, s nimiž jsem charterem do Tuniska přiletěla, se vydávají do Sousse; do Mahdie jedeme jen čtyři. Brněnská rodačka, která tu se svým snoubencem staví dům, a dvě Pražanky, jejichž kolegyně se sem vdala. A já. "Blázníš? Ty jedeš do Tuniska úplně sama?" ptali se mě kamarádi, kteří znají mentalitu arabských mužů.
Zatím opuštěná pláž u DePeche
Mohou být dotěrní, ale neublíží
Jenže ono je Tunisko svým způsobem pokrokové a neprojevuje se to jen tím, že zakladatel moderní republiky Habíb Bourgíba zakázal dívkám nosit burky do škol dávno předtím, než to udělali ve Francii. Už dlouho jsem se necítila tak bezpečně, jako když jsem třeba jela vlakem nebo sběrným taxi s arabskými muži.
Samozřejmě, vše má své meze. Když jsem ze zmiňované Bekalty došla k jezeru Moknine, potkala jsem tam, osamělá v krásné krajině, dva muže. A jejich nabídku, že mě na mopedu dovezou až ke břehům jezera, abych si mohla zblízka vyfotografovat plameňáky, jsem přeci jen nepřijala. I když, kdo ví? Třeba by se mi nic nestalo...
Zkušení průvodci nicméně radí, aby se cizinci po setmění pohybovali jen v turistických zónách a ženy aby raději zůstaly v hotelu. "I tak je ale Mahdia jedno z nejbezpečnějších letovisek v Tunisku," míní průvodkyně Petra Múčková.
Ráda tomu věřím, třeba už jen když srovnám chování nadmíru drzých trhovců v medině v Sousse a v medině mahdijské. Tady mě jednou naprosto "vykolejilo", že jsem vešla do obchůdku, prohlédla si ho a odešla, aniž by mě prodavač jakýmkoli způsobem do něčeho nutil. Zato v Sousse jsem raději dokonce několikrát zapřela své češství, unavená z dotěrného halekání trhovců "aha, český – nemám peníze".
Pevnost el Kebir
Neplaťte předem
Tipy - MahdiaNěkolikasetletou historii Mahdie vám dobře přiblíží například muzeum vedle brány Sakífat al Kahla (vstupné 4 dináry). Nezapomeňte pokladního požádat, že chcete po prohlídce muzea vystoupat i na bránu; je to možné právě jen skrze muzeum a za výhled na přístav a medinu to stojí. Nádherný výhled se vám naskytne i z hradeb pevnosti el Kebir (vstupné 4 dináry). |
A nikdy neplaťte předem. To jsem udělala jen jednou, zrovna v taxíku, kterému po pár stech metrech došel benzin. Odmítla jsem vystoupit, dokud nedostanu peníze zpět, načež řidič zastavil jiného taxikáře, domluvil se s ním, že mě zdarma odveze. Ten si pak cestou jen brumlal o kolegovi do vousů "saboteur"...
Dobrým způsobem, jak ušetřit za jízdné, je mávat na již obsazená taxi. Pokud pro vás ještě zbývá místo, řidič ochotně zastaví a vy můžete usmlouvat cenu až na polovinu.
Nejvíc ovšem ušetříte, když taxi vynecháte úplně, přestože vlastně nejsou nijak drahá. Ale pro srovnání: z Mahdie do Bekalty pojedete taxíkem za přibližně osm dinárů, místním autobusem vás to však bude stát jen 780 milimů. Nesmíte spěchat, autobus jezdí určitě jednou za půl hodiny, ale nikdo neví přesně, kdy to bude.
Zato jízdní řády zdejšího metra se dozvíte i na recepcích hotelů. Metro - neboli klasický vlak - má v turistické zóně zastávku hned naproti hotelu Mahdia Palace, kousek vedle nákupního centra. Jezdí z Mahdie až do Sousse.
Zpoždění vlaků bývají nahodilá, může se vám stát, že na čtvrthodinovou cestu do Mahdie budete čekat na peroně dvacet minut. Ale kam o dovolené spěchat...
Do kolosea se sedmi Araby
Pokud se ovšem budete chtít někam svézt sběrným taxi neboli louage, vystupte už na stanici Mahdia-Ezzahra, odtud je to k louage asi dvě stě metrů chůze. Vejdete do jakési garáže, kde na stěnách visí cedule se jmény destinací.
Chci jet do kolosea, ale stání u nápisu el Jem je prázdné... Nevadí! Hned se mě ujímá místní halasný "koordinátor" (oni jsou tu tedy halasní všichni) a začne shánět dalšího řidiče i další cestující do el Jemu. Za pět minut vyjíždíme; sedm Arabů, řidič a já. Platí se ke konci půlhodinové cesty, tak nějak nahodile, kdy peníze putují přes ostatní spolucestující k řidiči (i od něj, nemáte-li drobné).
A zatímco taxikář mi nabízel svezení do el Jemu a zpět i s dvouhodinovým čekáním za šedesát dinárů (což je moc a stejně byste měli smlouvat), já jsem výlet do kolosea pořídila za desetinu. Metro do Ezzahry stálo 500 milimů, jedna jízda louage 2,4 dináru.
Pak zaplatím osm dinárů za vstup a jeden za focení (to je obvyklá taxa za fotoaparát ve všech muzeích a památkách) a vcházím do kolosea... Jeho nádheru vám nepopíšu. To se musí projít, prolézt od katakomb, v nichž byla chována divá zvěř a na svůj poslední zápas v nich čekali i otroci, až po nejvyšší patro této ohromné a úžasně zachované stavby. Chcete-li si o její nádheře udělat přesnější obrázek, pusťte si Angeliku a sultána.
Fantazie mě snadno přenesla do 3. století, v němž starověký Thysdrus, předchůdce dnešního el Jemu, doznal své největší slávy. Úplně jsem dole pod sebou viděla krvavý zápas... a než jsem se vzpamatovala, měla jsem málem krvavou nehodu, neboť mě – už před branami kolosea – skoro smetl moped.
Vstupenku každopádně nezahazujte, protože platí i v místním muzeu, kde mají parádní sbírku starořímských mozaik.
Může se hodit
|
