Pražský maraton je pro mne nejen významným místem, kde se běží, ale vždy je navíc spojen i s nějakým neobvyklým příběhem či více zážitky, jež v jeho průběhu zažiji. Ostatně to byl také důvod, proč jsem začal běhat maratony. Tolik zážitků za jeden závod, to se jinde tak nestává. A letos? Nechám se překvapit.
Startovní číslo si vyzvedávám s předstihem, abych si veškerou atmosféru užil bez zbytečného stresu a v klidu se připravil na zajímavou podívanou zpestřenou aktivní účastí. Cestou do závodního koridoru vidím mnoho závodníků, jak si pečlivě kontrolují oblečení a doplňky, které mají na sobě, aby nezapomněli nic zásadního, co může zkomplikovat jejich čtyřicet dva kilometrů dlouho cestu k cíli. Stojím v sektoru E, který mně byl přiřazen po nahlášení mého času. V dálce tak dobře vidím, jak na světelné tabuli svítí 8:55 hodin, což značí pět minut do startu. Tradičně si všichni v okolí, kde stojím, tleskneme rukou jako symbol přání a hodně zdaru na trati. Už pomalu slyším odpočítávání a zároveň i zaklení vedlejšího kolegy, který přímo nadává, poněvadž si zapomněl brýle. Podcenil kontrolu, pomyslím si. Zvládne to i bez brýlí, i když zvyknout si na to, ho může dost kilometrů stresovat, pokud je navíc na brýle zvyklý. I tohle je maraton.
Startovní výstřel odstartoval mohutnou vlnu nadšení umocněnou nádhernými zvuky Smetanovy symfonie Vltava. Každý rok stejné a vždy vzrušující až dojemné. Inu jsme jen lidé se svými emocemi a v takových chvílích jim necháme volný průchod. Slza neukápla, ale husí kůže byla snad všude. Asi po osmi minutách probíhám startovní branou a slyším to známé mohutné hurá a mávání rukou. Vždy mě to dostane. Diváci na začátku jsou tradičně skvělí a hned na prvních metrech závodu nás všechny ženou vstříc zážitkům v délce 42 kilometrů a 195 metrů. Na oplátku i jako poděkování jim zamáváme, a to teď a potom ještě mnohokrát. Tady ještě máme sílu zvednou ruce a usmát se. Na stejném místě, ale za zhruba čtyři hodiny později, už nám moc do úsměvu nebude. Jsem ale optimista a věřím, že i po tak dlouhé námaze přeci jen vykouzlím na obličeji něco, čemu se s určitou dávkou fantazie dá říkat úsměv.
Moc dojemné je jako vždy proběhnutí se po Karlově mostu. Kdy se Vám stane se tady proběhnout bez přítomných turistů? Jen při tomto maratonu. Můj parťák, který běží tento závod poprvé, má dokonce i slzy v očích, tak silný je to dojem. „Bože, nikdy bych nevěřil, že jednou budu tento most přebíhat tímto způsobem,“ komentuje svůj zážitek.
Ukazatel napravo ve směru běhu informuje, že jsem zdolal desátý kilometr. Zatím máme všichni v okolí sílu a hlavně dech, takže si dokážeme i povídat. V mé blízkosti se zatím nic zásadního neděje. Ještě je brzo. Ty první pravé příběhy přicházejí až někdy na 33 kilometru, kdy zahrozí pověstná maratonská zeď. Všichni se na ni důkladně připravujeme a hodně nás do ní stejně narazí. Ale nechci předbíhat. Vedle mne totiž běží kolegyně, která se rozhodla vstoupit do klubu maratonců a zdolat tuto distanci pod 4:15 hodin. Narazí?
Dvacátý první kilometr a polovina je za námi. Běžíme celkem v poklidu na pohodu, jak se říká. Kamarádka trochu naříká na ztuhlá stehna, přesto dokáže držet tempo pod 6 minut na kilometr. Maratonů už mám několik za sebou, tak vím, kde čekají ty největší nástrahy, a střádám plány, jak je eliminovat, až se k nim bude schylovat. Na dvacátém šestém kilometru se rozhodnu konečně něco sníst, abych doplnil odcházející energii z mého těla. Už při označení tři stovky metrů k občerstvovací stanici zdálky vidím docela velkou tlačenici. To bude zase strkání, pomyslím si. Ještě než natáhnu ruku ke kelímku s vodou tak drc, drc a ještě několik drcnutí. Konečně si uchopím kelímek s vodou a kousek banánu. Zase několik šťouchnutí, ale banán mám a rychle pryč z tohoto mumraje. S blížícím se koncem závodu věřím, že to bude klidnější. Nebude už tolik sil se strkat. Zkušenost se potvrdila.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Blíží se meta třicátého třetího kilometru. Pověstná zeď klepe na dveře. V duchu si říkám, jsem na ni přece připraven, takže tentokráte nepřekvapí. Kolega ale v pohodě není a nejen on. Než se ho stihnu zeptat, co mu je, tak zmizí v kadibudce. A jak se otáčím, vidím, že není sám, dokonce se vytvoří i fronta. Budka asi pomohla, poněvadž zbytek závodu už běžíme celkem v poklidu. Dokonce i předbíháme ostatní závodníky. Spousta z nich už běh jen předstírá.
Za dobu běhání této dlouhé trati mám nejkrásnější dojem z okamžiku, kdy budu míjet kilometrovník s nápisem „40 KM“. Nevím přesně proč, přesto tuto metu miluji. Možná je to z důvodu, že závodů nad čtyřicet kilometrů neběhám zase až tolik, abych tuto číslovku bral jako samozřejmost. Je to tady! Sláva! Poslední dva kilometry do cíle. Nohy již pracují jako automat, který brzo zkolabuje a bude potřebovat generální opravu. V dálce už vidím Čechův most a odbočku do Pařížské ulice, nejluxusnější třídy v Praze. Modrý koberec, sen každého závodníka a poslední metry běhu. Deset, pět a cíl … opět jsem zvládnul trať maratonu, před kterou mám stále, a myslím, že tento pocit ze mne nikdy nevymizí, neskonalý respekt.
Sice vyčerpán, ale nesmírně šťasten. Možná slabé slovo. Ano, slabé slovo. Neopakovatelný pocit. To je to správné vyjádření mého současného stavu, i když tělo a zvláště nohy bolí. Medaile na krku je moc hezká a určitě dostane čestné místo v mé zvláštní vitríně. Doufám, že za rok k těmto trofejím přidám další … určitě. Pražský mezinárodní maraton opět nezklamal a znovu nabídl skvělý běh po obou březích Vltavy. Výsledný čas sice není důležitý, přesto 4:18:37 hodin. Už teď se nemohu dočkat mrazení v zádech, až budu vyplňovat přihlášku na rok 2015.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
