"Člověku, který se dostal do akutní krizové situace, se může zdát taková doba dlouhá. Pokud to lze, snažíme se vyjít vstříc. Nicméně pro akutní pacienty existuje lůžkové psychiatrické oddělení v nemocnici v Ostrově, které má ambulantní psychiatrickou službu pro bezprostřední akutní pomoc," řekla klinická psycholožka a soudní znalkyně.
Specializuje se mimo jiné na dospělé a dětské pacienty s úzkostnými poruchami, posttraumatickými stresovými poruchami a chronickým somatickým onemocněním. přizpůsobit se také požadavku okolí, i když jim zrovna není příliš příjemný.
Nemáte skalpel, neposíláte pacienty na odběr krve či na rentgen a další vyšetření. Jak při hospitalizaci léčíte?
Často se u hospitalizovaného pacienta ukáže, že má kromě fyzické bolesti také potíže duševní. S fyzickou bolestí bývají spjaté úzkostné stavy nebo neřešené dlouhodobé životní potíže s následnými depresivními obtížemi, které se odrážejí třeba v chronické bolesti zad podle toho, kolik starostí si s sebou pacient "vleče na zádech", nebo v bolestech žaludku podle toho, co všechno musel "spolknout" a vydržet, či jinak. Psycholog je pak zván na konziliární vyšetření, které doplní komplexní lékařské vyšetření, či je zván ke krizové intervenci u pacientů po úrazech, haváriích, dlouhodobé hospitalizaci či při těžkém onemocnění a podobně.
Nemusí se bát pacienti, když za nimi na pokoj přijde psycholog?
Vždy jim zdůrazňuji, že si nikdo o nich nic špatného nemyslí, že nevypadají divně. Že se jedná o doplnění celkové péče, aby mohla být přímo cílená a postihla všechny problémy, které nemocný člověk má. Může se například stát, že pacient těžce prožívá naordinovaný lékařský zákrok, propadne strachu nebo náhlé úzkosti, takže je mu nabídnuta psychologická podpora. Je pouze na něm, zdali ji využije.
Víte pokaždé, co nemocný potřebuje a jak vše prožívá?
Nikdy se do takové role nesnažím stylizovat. Snažím se nabídnout, že jsem ochotná o všem mluvit, naslouchat, pomoci orientovat se v dané situaci, sdílet bolest či zprostředkovat kontakt s rodinnými příslušníky.
Co vás při práci povzbudí?
Samozřejmě to, že pacient spolupráci s psychologem přijme a v některých případech v ní pokračuje i ambulantně, protože vyhodnotí, že mu přináší užitek. Ne vždy se to však podaří.
Co pacienti někdy těžko chápou?
Když člověk přijde s nějakou fyzickou bolestí nebo nemocí a nenajde se žádná organická příčina. Žaludek bolí a člověk zvrací i přesto, že jsou všechna vyšetření v pořádku. Psychogenní faktory potíží mohou být pro někoho hůře uchopitelné. Někdy se vysvětlení brání. Současně je nutné připustit, že i v těchto případech díky osvětě v psychosomatice nastal velký posun. Přibývá lidí, kteří mají zájem o péči psychologa, aniž by se nějak cítili stigmatizováni. Snažím se preventivně přistupovat k pacientům tak, aby měli co nejméně podobných obav.
Kdo objednává psychologa k pacientovi na lůžku?
Ošetřující lékař. Je ale důležité vědět, že si o něj pacient může říci sám, pokud se necítí dobře. Zdravotníci pak psychologa objednají jako automatickou součást nemocniční péče.
A když mně lidově řečeno nesednete?
Pacient má možnost nesouhlasit, psychologickou pomoc odepřít a využít jiného psychologa mimo nemocnici. V ambulanci by měl umět psycholog za sebe nabídnout náhradu.
S jakými lidmi se v nemocnici setkáváte?
Se statečnými. To je něco, co ve mně v průběhu let praxe stále vyvolává obdiv - jak dokáží být lidé stateční. Někdy řešíme i konfliktní situace, kdy očekávání pacientů nejsou při kontaktu s lékařem či sestrou naplněna. Někdo kromě slušnosti a odbornosti očekává více vlídnosti, větší vstřícnost, více informací. Mohu upřímně říci, že všichni kolegové mají o toho, koho léčí, zájem. A kdo chce komunikovat, tak se domluví. Pacient je ale pacient, má strach, bolesti, není mu dobře - takže má právo na široké spektrum chování. Někteří pacienti v tenzi mohou být více agresivní. Obranné chování může být různé. Něco jiného ale je, když pacient záměrně nespolupracuje, opakovaně napadá personál. Navíc při hodnocení čehokoliv je česká populace více orientovaná na to, co nejde. Věci, které se povedou, bereme jako samozřejmost.
Co když mně lékař sdělí naprosto bez emocí a rychle velmi vážnou diagnózu?
Většinou to není tak, že by neměl o pacienta zájem. Pro samotného lékaře to bývá těžké. Proto vyzývám pacienty, aby se nebáli ptát a projevili zájem o informace, i když lékař sděluje něco velmi bolestného.
Jaký trend v poslední době pozorujete?
Oproti minulosti přibývá dětí s úzkostnými poruchami a depresivním laděním. Osobně se domnívám, že se jedná o souvislosti se zdůrazňováním výkonu a tlakem na jedné straně a s ochranářskou rodičovskou výchovou na druhé straně. Ruku v ruce jde přehnaně intenzivní a zvýšená péče současně s nedostatečným psychickým otužováním dětí přirozeným způsobem. Dnes už děti nelezou po stromech, nelítají za domem a nestaví si bunkry. Od předškolního věku jsou organizované v kroužcích, které jsou většinou výkonově zaměřené. To je další mechanismus, který daný stav udržuje.
Takže u nás máme takové malé Japonsko, kde rodiče nutí své děti, aby byly ve škole nejlepší?
To snad ještě naštěstí ne, ale blížíme se mnohdy k tomu. Život je ale náročný, někteří rodiče s existenčními problémy mají dvě zaměstnání, aby utáhli chod domácnost. Je to pochopitelné. Bohužel to ale jde ruku v ruce s omezením času, který by měl patřit společným zážitkům s dětmi.
Po stromech v ulicích plných betonu děti lézt nemohou. Bunkry se na hlavní třídě stavějí těžko. Jak se tedy mohou psychicky otužit?
Rodiče by svým dětem měli věřit, že přiměřeně svému věku vydrží nějakou ohraničenou, alespoň mírně nepříjemnou situaci, a měli by je takovým situacím dokonce záměrně vystavovat. Stačí říci, teď si s tebou nemůžu hrát, protože si potřebuji na chvíli odpočinout a za chvíli se ti budu věnovat. Děti by měly být navyklé.
Když jsme u těch dětí. Kdy by si měli dát rodiče pozor v případě jídla?
Jakmile začne dospívající dívka nebo chlapec hodně mluvit o stravování, často se váží, redukuje jídlo na "zdravé" a nápadně zvýší čas věnovaný cvičení, posilování. Začne se více pozorovat, být podrážděný, nic jiného ho nebaví. Zkreslené myšlení nelze vysvětlit, takže často a rychle vznikají konflikty a hádky. Obě strany jsou velmi nešťastné. Pokud je podezření na poruchy příjmu potravy, tak je vhodné se přijít třeba jen poradit. Ideální je, když přijdou obě strany. Léčba poruch příjmu potravy je velmi obtížná. Někteří lidé si totiž posilují sebevědomí, když si říkají: "Dokážu překonat hlad - to je něco, co většina lidí nedokáže a tím jsem výjimečný, výjimečná." Bývá to spjaté s představou dokonalosti. K tomu, abych byla dokonalá, musím také dokonale vypadat. A nejlépe, když budu hubená. Kult štíhlosti je stále ve společnosti ztotožňován s dokonalou osobností.
Existuje nějaká prevence?
Nedramatizovat jídlo. Jíst se zkrátka musí, jinak to nejde. Dále je například užitečné snažit se, aby alespoň jednou denně jedla rodina spolu. Velmi důležité je zaměřit výchovu také jiným směrem, než jen k výkonu. K pomoci druhým, k pomoci v domácnosti a podobně.
Co když dítě najednou řekne, že přestává jíst maso?
To nemusí být nic nebezpečného. Tato experimentace s jídlem v dospívání často souvisí s vývojovým konfliktem hledání identity. Často je vegetariánství spojováno s ekologickým zaměřením mladého člověka. Pokud rodiče vidí, že jejich dítě nepropadá depresi, má své zájmy a kamarády, jí pravidelně, má na něco chuť, byť ne na maso, tak vše pravděpodobně odezní, aniž by dítě ublížilo sobě či svému okolí.
S jakými odbornými pracovišti spolupracujete?
Naše pracoviště je akreditované pro praktickou část výuky klinické psychologie a dětské klinické psychologie, kdy poskytujeme možnost stáže studentům psychologie a psychologům v přípravě na atestaci. Dále spolupracujeme s odbornými ambulancemi v regionu, včetně například ambulancemi dětské psychiatrie, s praktickými lékaři pro děti a dospělé.
Jak se má člověk udržovat fit? Z fyzického hlediska je vše jasné - pohyb, nepřejídat se. Ale co duše?
Je prospěšné mít radost z více oblastí života. Jen samotný partner, rodina, děti, práce nebo škola nestačí. Dobré je snažit se zachovat si při řešení problémů v životě zdravý selský rozum s přiměřeným dostatkem citu a hlavně smyslu pro humor. Myslím si, že si tím lze zjednodušit spoustu věcí.
