Za vaši kuchařskou kariéru můžou údajně vaši prarodiče. Jak se jim to povedlo?
Moji rodiče byli učitelé, mnohem zajímavější mi přišlo, co dělali prarodiče. Děda z Jeseníků se živil těžkou manuální prací v řetězárně, chodil do práce ve čtyři ráno a vracel se ve dvě po obědě, takže mě dost často vyzvedával ze školy. Pak jsme spolu šli na zahradu, kterou obhospodařoval až do večera. Měl tam skleník, fóliák, pařeniště. Měli jsme svoje saláty, papriky, rajčata, angrešt, hrášek, černý rybíz... Ty fantastické chutě si pamatuju doteď. A když třeba dnes ochutnám skvělé rajče, vrátí mě to do dětství. Děda mě naučil, kdy se co sází a sklízí. Tyto vědomosti třeba mnoha dnešním kuchařům scházejí. Lidi na vesnici tenkrát uměli spotřebovat celé zvíře od hlavy až po ocásek, což my se zase teď pracně učíme...
I kuchaři jsou rádi chváleni a michelinská hvězda je pro ně nejprestižnější ohodnocení. Ve skrytu duše ji podle mě chce každý kuchař.
