1 SVÉ UMĚLECKÉ JMÉNO ZJISTILA AŽ Z PLAKÁTU
Jméno Hana Vítová bylo uměleckým pseudonymem, který si mladičká herečka (vlastním jménem Jana Lašková) dokonce ani sama nevybrala. Ještě coby studentka konzervatoře těžce nesla, že jakožto potomka v té době známého sólisty opery Národního divadla a také profesora Hanuše Laška, ji někdo neustále označoval nebo oslovoval jako „dcerušku pana Laška“.
Když se pak její kamarádi z ochotnického divadla ptali, jestli chce hrát pod svým jménem, řekla, že rozhodně ne. „Tak prý jaké jméno? Já povídám: Když na mě takhle vybafnete, tak to mě nic hned nenapadne. Najděte mi něco, ale ať je to české jméno. Žádné Rita nebo Ramona. (...) Pak když jsem se šla podívat na vytištěné plakáty, zjistila jsem, že roli Sirael hraje v Golemovi nějaká Hana Vítová. A už mi to zůstalo,“ vzpomínala herečka.
2 SEBEVRAŽDA JEDINÉ DCERY
V režimu po únoru 1948 už nebylo pro půvabnou a inteligentní představitelku „buržoazní prvorepublikové kinematografie“ před kamerou příliš mnoho příležitostí. V 50. letech tak vystupovala hlavně jako zpěvačka na nejrůznějších výjezdních estrádách, v Praze vedla pivovarský kabaret.
Co hůř, její jediná dcera Bedřiška (*1946) v roce 1966 spáchala sebevraždu. „Byl to můj bratr Jiří, kdysi nic netušící idol téhle dospívající dívky, kvůli kterému se nakonec v podivném hnutí mysli odhodlala k tomu nejhoršímu,“ svěřil se Ondřej Suchý ve své knize o životě Hany Vítové.
3 PŘEKLADATELKOU I AUTORKOU KVÍZŮ
Kromě talentu hereckého a pěveckého měla Hana Vítová nadání také pro cizí jazyky. Pod pseudonymem Jana Rádlová překládala knihy z angličtiny, němčiny a hlavně z ruštiny. Pracovala hned pro několik nakladatelství. „Překládání byla moje životní láska. Nadání na řeči jsem zřejmě zdědila po tatínkovi, ten jich uměl šest,“ prozradila koncem 70. let v týdeníku Květy. Kromě toho byla ale také šikovnou textařkou písní. Jak uvedl spisovatel Ondřej Suchý, většinu výsledků této své práce ale považovala spíš za „hřích mládí“.
Neznámá známá herečka Hana Vítová. Lžou o ní, tvrdí Suchý |
První texty, které si nechala zapsat na Ochranný svaz autorský, se datují do roku 1931, kdy jí bylo teprve 17 let. Ještě méně známým faktem je, že se podílela na vymýšlení soutěžních otázek pro ve své době populární televizní a rozhlasové pořady jako Deset stupňů ke zlaté či například Sedm jednou ranou. Dělo se tak poté, co se na přelomu 50. a 60. let spřátelila s oblíbeným konferenciérem a televizním scenáristou Janem Pixou.
„Nejenže jezdívala s jeho estrádní skupinou po republice, ale podílela se anonymně také na tvorbě některých otázek do soutěží, které Pixa uváděl a scenáristicky připravoval,“ napsal Ondřej Suchý.
4 O JEDNÉ Z PRVNÍCH „SEXY“ SCÉN ČESKÉHO FILMU
V jednom z nejslavnějších snímků Hany Vítové Noční motýl z roku 1941 se objevila na poměry tehdejší kinematografie „odvážná sexuální scéna“. Ona „odvážnost“ spočívala v tom, že Svatopluk Beneš – coby nápadník postavy ztvárněné Vítovou – měl herečce strhnout košilku, aby se objevil záblesk ňadra.
„V ateliéru z toho byla senzace. Když nepočítáme Machatého Extázi (první skutečně erotický film čs. kinematografie, pozn. red.), šlo o jednu z prvních sexy scén v našem filmu. Ze studia museli všichni odejít, zůstal jen režisér, kameraman a hlavní osvětlovač. Přiznám se, že jsem v té rychlosti vůbec nic neviděl. Po létech mi tato scéna vyloudila na tváři jen shovívavý úsměv,“ vylíčil Svatopluk Beneš v knize svých vzpomínek.
5 HANNA WITT S NÁKUPNÍ TAŠKOU
Poté, co český protektorátní filmový průmysl nacisté silně omezili, řada herců, ale i režisérů a dalších profesionálů pracovala pro německou či rakouskou kinematografii, které točily filmy také v Praze. Hrát a pracovat však mohli pod „poněmčenými“ jmény. Z Hany Vítové se tak stala Hanna Witt, z Nataši Gollové Ada Goll a třeba z režiséra Miroslava Cikána Friedrich Zittau.
V závěru války však v rámci propagandy musely i známé filmové tváře nastoupit za přítomnosti kameramanů a fotografů do výroby, aby tak podpořily nacistický říšský průmysl. Vítová tak chodila do malé výrobny v pražské Ječné ulici, kde například spolu se Sašou Rašilovem či Lídou Baarovou „vysekávala ze zbytků kůže různobarevné čtverečky, z nichž pak lepili nákupní tašky,“ přiblížil spisovatel a badatel Stanislav Motl.
Po válce musela, stejně jako řada jejích kolegů a kolegyň, i ona obhájit svou činnost v době okupace před Disciplinární komisí Svazu filmových pracovníků, který pak rozhodoval o případném stíhání, které mohlo být později předáno státnímu žalobci. To pro dotyčného znamenalo hrozbu i Lidového soudu. Přestože se při nařčení z kolaborace obhájila, zahrála si už jen v několika málo filmech. Je mezi nimi však i úspěšná parodie Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář z roku 1949.
6 S FANOUŠKY SE ROZLOUČILA PÍSNÍ
V březnu 1970 měla těžkou autonehodu, po které následovaly náročné roky čekání a rehabilitací. „Na první operaci jsem čekala rok, neboť na tyhle totálky jsou málem fronty, a ke druhé došlo přesně na den o tři roky později. Všechno dohromady to trvalo sedm let,“ popisovala Hana Vítová. Zdravotně už se nikdy nedala zcela do pořádku. Poslední roky žila sama. V televizi se naposledy objevila v roce 1986, kdy byla hostem pořadu Ondřeje Suchého Kavárnička dříve narozených.
„Když šla zpívat o tom, že je život jen náhoda, šel nám mráz po zádech. Mnozí z nás, kteří jsme byli při tom, jsme ovšem měli už tehdy zlé tušení, že touto nahrávkou se Hana Vítová přijela do Ostravy se svými filmovými diváky rozloučit,“ napsal Suchý. Zlé tušení se nakonec naplnilo, jedna z největších hvězd českého stříbrného plátna 30. a 40. let odešla do uměleckého nebe 3. března 1987.
