Ať tomu přezdíváte maturák, nebo maturiťák, jedno maturitní plesy spojuje: je to zážitek jen jednou za život. Kdo zavítá na ty současné, nejspíš zírá, jakou show dokážou studenti rozbalit. Mnohé maturitní plesy by se mohly vysílat v televizi. Aby vyniklo srovnání se současností, požádali jsme o zážitky pamětníky.
Vraťme se nejprve do časů o dvacet třicet let nazpět. I dál.
„Náš maturitní ples v březnu 1992 byl devadesátkově free. Jako jedna ze dvou středních škol v našem malém městě jsme mezi čerstvě nadšenými podnikateli našli sponzora jak na pronájem sálu, tak na zaplacení kapely. Na plese jsme dost vydělali na rozdíl od dneška, kdy studenti čtyři roky šetří. Aférou bylo nahánění pohledné mladé tělocvikářky několika zamilovanými chlapci. A pak jsme podezírali jednoho spolužáka z vytunelování části tomboly, když jeho rodina vyhrála nějak podezřele moc těch hodnotnějších cen.“
Na plese průmyslovky si třída v zákulisí tajně oholila hlavy. Kluci i holky. Ve street dance čepicích před plným sálem odtančili choreografii a pak si naráz čepice strhli. Šok, ticho trvající snad minutu. Jedna z maminek začala naříkat.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
