Velryby patří mezi nejúžasnější a také největší organismy na planetě. Pojmem velryba se zpravidla označuje několik zvířat, např. velryba malá, černá či jižní, dále běluha, narval, kulohlavec černý či kosatka dravá – jediný přirozený nepřítel největšího zvířete, jaké kdy na planetě žilo – plejtváka obrovského.
Velryby oplývají mnoha zajímavostmi a tajemstvími. Vědci se například dlouho snažili najít spojovací článek mezi velrybou ve vodě a jejím suchozemským předkem. To se podařilo před čtyřiceti lety, kdy byly v Pákistánu objeveny pozůstatky vyhynulého sudokopytníka, který je většinou vědců považován za základního předka současných kytovců. Dostal jméno pakicetus, tedy doslova „pákistánský kytovec“.
Tito tvorové žili před 50 miliony lety, dorůstali zhruba velikosti vlka, žili ve vodě i na souši, pohybovali se po čtyřech končetinách a lovili ryby a drobné živočichy. Vedli tedy podobný život jako dnešní krokodýli.
Často jsou zobrazováni se srstí, mohli však mít mnohem řidší ochlupení. Měli těžké kosti, které jim pomáhaly ve vodě udržet stabilitu. „Tato zvláštnost může naznačovat, že pakicetus mohl stát ve vodě téměř úplně ponořený, aniž by ztratil vizuální kontakt se vzduchem,“ popsal Hans Thewissen, americko-nizozemský paleontolog, který se prehistorii velryb věnuje.
Pakicetus, tedy doslova „pákistánský kytovec“. Prapředek velryb
Když se prapředci velryb snažili vyhnout predátorům, zvolili strategii schovávat se do vody. Jak evoluce postupovala, zadní končetiny se zkracovaly, až zmizely docela, což umožnilo mnohem pohyblivější páteř, přední končetiny se měnily v ploutve.
Důkazem, že pakicetus byl prapředkem velryb, je pravděpodobně specifická kost zvaná „auditory bulla“, dochovaná v lebce fosilie. Stejnou mají i velryby, nachází se ve středním uchu a sloužila nejspíš jako adaptace na kvalitnější sluch pod vodou.
Velrybí zdechlina jako královské zboží
Další tajemství velryb pochází ze středověku. Když totiž tito majestátní tvorové uhynou, promění se v obří „balony“ vznášející se na mořské hladině. Způsobují to plyny, které vznikají hnilobou zvířecích tkání. Orgány se postupně zkapalňují a vysoušejí, což vede v tělní dutině k hromadění metanu a celé řady dalších „páchnoucích plynů“.
Zpívající velryby vypouštějí kroužky z bublin podobně jako kuřáci dým |
Dochází také ke kvašení tkání, což vede k jejich vysoušení, zatímco se tělo plní oxidem uhličitým. Plyny však dlouho nemohou z mrtvoly uniknout, velryby totiž mají speciální kůži, která je uzpůsobená k potápění do velkých hloubek, a tak odolává velkému tlaku, k tomu vše utěsní ještě vrstva velrybího tuku.
Právě takový „balon“ objevil v roce 2016 australský rybář Mark Watkins. Nejdříve si ho spletl se spadlým horkovzdušným balonem, když se však dostal blíž, odhalil nafouklou mršinu keporkaka. „Velrybí balony“ po čase prasknou, stane se tak skrz slabší místo, jako je tlama nebo řitní otvor, nebo po protržení mršiny žralokem.
Prasknutí provází opravdu odporný zápach, výbuchy mohu být děsivé. Když se mršina velryby nakonec potopí, může trvat i 30 let, než se úplně rozloží. Proces hraje důležitou roli pro hlubokomořské tvory, kteří si na zbytcích pochutnávají.
Kromě žraloků jsou to například velmi zvláštní tvorové zvaní kostižerky, latinsky Osedax. Jsou to malincí červi, kteří byli objeveni teprve v roce 2002. Jde o několik centimetrů dlouhé mnohoštětinaté kroužkovce, kteří v hloubkách 300 až 3000 metrů nasávají tuk a kolagen z velrybích kostí. Pomáhají jim k tomu vlákna vrůstající do kostí, a protože nemají v dospělosti trávicí soustavu, živiny zpracovávají symbiotické bakterie.
V Británii 11. století patřila velrybí zdechlina mezi „královské zboží“ a pouze urozená šlechta na ni měla právo. Důvodem byly velrybí kosti, velmi ceněná surovina pro umělecké řezbáře.
Syrová sladká pochoutka Inuitů
Další zvláštností velryb jsou jejich parazité. Zvířata jich mají mnoho, jeden druh si však oblíbili Inuité, obyvatelé stále zmrzlého severu.
Eskymácká velrybí zabijačka znamená hostinu i pro lední medvědy |
Těm se běžně říkalo Eskymáci, což je hlavně v posledních letech považováno za neslušné, neboť takový výraz vymysleli „bílí“ přistěhovalci a v překladu to znamená „pojídači syrového masa“.
V případě následující „pochoutky“ je to ovšem poměrně trefné. Ryby i velryby totiž trpí přítomností tvora s latinským názvem Lernaeocera branchialis, česky pak buchanka. Korýš, příbuzný raků a krabů, se zavrtává do rybího a velrybího těla, jeho část však vyčnívá z hostitele ven a jako balonek se nafukuje krví, kterou buchanka saje. Inuité šťavnaté vnější části parazita z těl ulovených ryb trhají a syrové je pojídají. Prý chutnají sladce.
