„A ráno padala kolem tábora rosa. Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní.“ Tak popisuje Bible v knize Exodus manu, kterou spolu s křepelkami seslal Hospodin hladovějícím poutníkům.
Nevíme, co přesně se tehdy na Sinaji odehrálo a zda vůbec něco. Ale zatímco křepelky vzbuzují pramálo otazníků, o možném racionálně vysvětlitelném zdroji many se vědci různých oborů stále dohadují.
Jedním z nejpravděpodobnějších vysvětlení je míza tamaryšku prohnaná trávicím traktem červce, tedy hmyzu příbuzného mšicím. Červci napichují cévní svazky tamaryšku a sají z nich sladkou šťávu. Berou si z ní potřebné živiny a zbytek cukrů vylučují v podobě lepkavé šťávy, medovice. Ta po odpaření vody krystalizuje a vzhledem odpovídá biblickému popisu: „Dům izraelský pojmenoval ten pokrm mana. Byl jako koriandrové semeno, bílý a chutnal jako medový koláč.“ Tamaryšek je stejně jako příslušný druh červce na Sinaji hojný a medovice se v oblasti tradičně používá jako sladidlo.
Obdobný produkt jiných druhů hmyzu sbírají i australští Aboriginci. A na medovici zpracované včelami na tmavý med si pochutnáváme i my Evropané. Sotva koho trápí, že jde vlastně o upravené výkaly mšic.
Příliš mnoho cukrů
Sladká šťáva v cévních svazcích rostlin proudí pod značným tlakem, takže když do ní mšice, červec nebo příbuzný hmyz zanoří své bodavě sací ústní ústrojí, sotva stíhá polykat. Jako kdyby urazil hydrant.
Cukrů má nadbytek, potýká se spíš s nedostatkem aminokyselin. A tak svým tělem nechává šťávu proudit, filtruje z ní vhodné živiny a přebytečné cukry vypouští druhým koncem těla ven.
Tento odpadní produkt plný živin je atraktivní pro další strávníky. Jak vidno, někdy se mezi ně zařadí i člověk. Většinou si však poněkud netradičním sirupem osladí život nejrůznější druhy hmyzu, příležitostně ptáci.
Nejčastějšími konzumenty bývají mravenci, kteří medovici sbírají buď z listů a větviček, nebo přímo ze zadečků mšic. Mšicím to nijak nevadí, spíše naopak. Zatímco mravenci mají přístup ke koncentrovanému zdroji energie, mšice získávají ochranu před predátory, například slunéčky.
Chuť ukrytá v trusu
„Perfektně vyvážená, skoro až sametová, s jemnými podtóny sladkého karamelu, lískových oříšků a kakaa a s jemnou kyselinkou na samotném konci.“ Takovou charakteristikou láká zákazníky jeden z distributorů kopi luwak neboli cibetkové kávy. Jedinečnou vůni a chuť jí dodává cibetkovitá šelma ovíječ skvrnitý.
Cibetky vybírají a tráví kávová zrna, a vzniká tak jedna z nejkvalitnějších a nejdražších káv na světě, tzv. cibetková káva (luwak coffee).
Ovíječ se v Indonésii potlouká kolem kávových plantáží a jídelníček si zpestřuje zralými kávovými boby. Dužinu stráví a v jeho trusu pak lze nalézt obnažená kávová zrna. Působením střevních bakterií jsou mírně nakvašená a bílkoviny v nich obsažené jsou rozštípané na kratší fragmenty, které reagují s cukry za vzniku látek s výraznou vůní. Méně bílkovin zároveň znamená méně trpkosti.
Kopi luwak se zrodila nejspíš z šetrnosti. Pěstitelé kávy nechtěli v duchu hesla „ani zrno nazmar“ kávovými zrnky plýtvat, a tak je z trusu vybírali. Nejspíš doufali, že zákazník nic nepozná, a ani je nenapadlo, že by ovíječ mohl kvalitu zrn naopak zvýšit. Dnes cibetková káva patří k nejdražším na světě.
Trus, tentokrát kozí, hraje roli i při výrobě arganového oleje získávaného z plodů stromu argánie trnité. V Maroku je využíván v kuchyni a nachází uplatnění i v kosmetice. Nejprve je třeba zbavit jádra dužiny. Toho lze dosáhnout různými způsoby, ale tradiční metoda spočívá ve vyhánění koz do korun stromů. Kozy spásají plody a nestrávená jádra pak výrobci oleje vybírají z jejich bobků.
Z útrob mořských tvorů
Zatímco mšice, ovíječi nebo kozy ve svých střevech pouze upravují původně rostlinný materiál, vorvani další cennou látku ve své trávicí soustavě přímo vyrábějí. Ambra sehrála významnou roli v dějinách parfumářství. A přestože už bývá často nahrazována uměle, chemicky upraveným extraktem ze šalvěje muškátové, pravá ambra se využívá dodnes. Pomáhá stabilizovat další aromatické látky, takže parfém díky ní vydrží působit mnohem déle.
Ambra ze střev vorvaně vypadá jako páchnoucí kámen, přitom jde o vzácnost.
Její vznik tak voňavý není. Hlavní potravou vorvaně jsou hlavonožci a nestrávené rohovité zobáky krakatic a chobotnic by mu mohly nepříjemně dráždit, nebo dokonce poškodit žaludek a střeva. Vorvaň je proto obaluje ochranným sekretem. Traduje se, že vorvaň nevzhledný chrchel vyvrhne a tím se ho zbaví. Novější výzkumy ovšem ukazují, že ambra častěji opouští tělo řitním otvorem. Případně je tak velká, že se jí velryba nedokáže zbavit a do moře se celý útvar uvolní až po její smrti.
Čerstvá ambra příliš nepřipomíná hmotu tolik ceněnou výrobci parfémů. Její pach odpovídá místu, v němž se zrodila. Vznáší se v oceánu a měsíce či roky působení slané vody, vzduchu a bakterií ji promění k nepoznání. Změní barvu, konzistenci, a co je nejdůležitější, vůni.
Zásadní roli v dějinách lidstva sehrál trus mořských ptáků – guáno. Coby bohatý zdroj dusíku, fosforu a draslíku nachází využití jako hnojivo, byť dnes už spíš okrajově v oblastech výskytu a v ekologickém zemědělství.
V některých pobřežních oblastech dosahuje mocnosti desítek metrů a mezi roky 1840 a 1870 se z nalezišť v Peru vozilo do Evropy ve velkém. Později je nahradil chilský ledek z pouště Atacama a ještě později syntéza amoniaku ze vzdušného dusíku.
Guáno netopýrů, seškrabované ze stěn jeskyň, svého času sloužilo i jako surovina pro výrobu střelného prachu.
Páchnoucí ekosystém
Potrava, která prošla trávicím traktem, samozřejmě ztratila mnoho ze své vydatnosti, přesto je pro řadu organismů atraktivní. Některé dovedou využít látky původním jedlíkem nestrávené, například celulózu. Jiné se spokojí se zbytky a ocení jejich koncentraci na jednom místě.
Exkrementy navíc obsahují odumřelé buňky ze střevní výstelky a miliardy střevních bakterií. Zkrátka pochoutka. O energetické hodnotě trusu velkých býložravců ostatně svědčí i to, že vysušené exkrementy velbloudů a dobytka slouží v pouštních a polopouštních oblastech jako palivo.
Popelnice jednobuněčnýchU jednobuněčných organismů nelze mluvit o exkrementech, protože kde chybí trávicí soustava, chybí i její produkty. Přesto vytvářejí odpadní látky nepřehlédnutelného významu. Třeba kvasinky. Jejich nejznámější skupina zpracovává cukry způsobem, který jako nevyužitý odpad zanechává oxid uhličitý a alkohol. Bez oxidu uhličitého by nekynulo těsto, bez alkoholu by na světě leccos fungovalo jinak. Odpadních produktů bakterií je mnoho, nejdramatičtější důsledky měl asi před třemi miliardami let zlepšovák jedné bakteriální linie, z níž se vyvinuly sinice a trik pak převzaly vyšší rostliny. Tyto bakterie objevily fotosyntézu, jejímž odpadem je molekulární kyslík. Do té doby byl kyslík na Zemi vázán ve sloučeninách. Je silně reaktivní a na tehdejší život působil jako prudký jed, jeho nárůst v atmosféře způsobil globální ekologickou katastrofu. Většina forem života (tehdy ještě výlučně jednobuněčného) vyhynula, zbytek se před kyslíkem buď ukryl, nebo se v něm naučil žít a využívat ho. |
Na trus se dá nahlížet jako na svébytný ekosystém, byť s krátkou životností. Kolonizují ho nejrůznější druhy organismů, mezi nimiž vznikají složité vztahy. Někteří se trusem přímo živí, za nimi přicházejí predátoři (například brouci drabčíci), případně parazité.
Motýli sají z exkrementů minerální látky, pro různé členovce představují zdroj vody, organické látky jsou atraktivní pro různé druhy much a brouků, jejichž larvám exkrement slouží jako inkubátor zajišťující stálou teplotu, vlhkost i přísun potravy.
Chuťové preference některých těchto organismů prozrazují už jejich jména. Trvalé bydliště v exkrementech má například houba hovník, vyvíjejí se v nich larvy mouchy výkalnice a kousky trusu si z nich odnáší brouk výkalník.
Evoluce se dokáže kreativně chopit všemožných příležitostí. Americký sýček králičí se například naučil sbírat savčí trus a aranžovat ho v blízkosti svého příbytku. Láká tím do své blízkosti brouky živící se trusem, kteří představují hlavní složku jeho potravy.
Jeden poddruh masožravé láčkovky Rafflesovy na Borneu zase není příliš úspěšný při chytání hmyzu, ale umí si poradit jinak. Listy se díky svému tvaru staly oblíbeným odpočívadlem drobných netopýrů, jejichž trus padá do láčky a rostlina z něj získává potřebný dusík.
„Je to neobvyklý příklad spolupráce mezi živočichem a rostlinou, kdy živiny poskytuje živočich rostlině, a ne naopak,“ komentují to němečtí autoři objevu v časopise Biology Letters.
Příroda je mistryně recyklace, trvalou udržitelnost svého hospodaření prokazuje už více než čtyři miliardy let. Žádný přírodní odpad není bezcenný, pro někoho dalšího vždy představuje hotový poklad.
