„Když jsem připravoval cyklus Gen, vyhradil jsem si pro sebe tři zpěvačky, které jsem považoval nejen za mimořádné umělkyně, ale i osobnosti, které jsem si vážil také za jejich občanské postoje: Martu Kubišovou a dvě Hany: Hegerovou a Zagorovou. Tu první jsem nakonec přenechal jejímu exmanželovi Janu Němcovi,“ vzpomíná autor projektu a režisér Fero Fenič.
„U Zagorové mě kolegové upozorňovali, že jde o profesionála, který je před kamerou uzavřený, neimprovizuje, vždy ví, co chce říct, a někdy dokonce, jak má být snímaný a interpretovaný. Rozhodl jsem si to ověřit a už první natáčecí den jsem zjistil, že to vše mohla být jen obrana před atakem lidi, kteří chtěli voyeursky nahlížet do jejího nitra,“ vypráví Fenič.
„Hanička byla otevřená, jen skrývala svou zranitelnost. Vzal jsem ji na vyšehradský hřbitov k jejím rodičům, aby vypadla ze zajetých kolejí předchozích portrétů. Poprvé jsem tak viděl slzy na její tváři. Ty záběry jsem mohl použít, nic mi nezakazovala. Neměla žádnou připomínku k tomu, jak a kde byla natočená, empaticky vnímala, a proto přijala můj pohled na ni,“ tvrdí režisér.
„V mé paměti zůstane jako citlivý, velmi pracovitý a charakterní člověk, který se možná zahlcoval prací, aby unikl drsnosti a křivdám vnějšího světa. Jejím odchodem pokračuje uzavírání jedné z největších a nejdelších etap novodobé české pop-music, s níž byla spojena i většina mého života,“ shrnul Fenič.
Když se Gen točil, vzal štáb zpěvačku do pražské cukrárny, kde si čokoládu dělají sami. Hana Zagorová milovala sladkosti, v kapse kabátu prý vždy nějaké nosila a při ochutnávce čokolády vyrobené přímo před jejími zraky byla v sedmém nebi. Do sestřihu se čokoládový motiv nedostal, neboť Gen vypráví o silných stránkách lidí, nikoli o jejich slabostech.
Zůstala však zpověď, kterou tehdy Zagorová kameře svěřila. „Vůbec mě nenapadlo, že bych se věnovala zpěvu, a vlastně jsem nikdy nepochopila, co ty lidi na mně bere,“ přiznala. Svěřila se také, že se narodila jako optimistka, což jí pomáhalo zvládat spoustu věcí, a že ji trápí zloba či závist.
Trhá nám to srdce, milovala život a lidi. Muzikanti vzpomínají na Zagorovou |
„Štve mě, když něco nejde, jak si představuji, štve mě hloupost, štve mě politická garnitura. Nevím o nikom, pro koho bych šla zase zpívat na balkon,“ prohlásila s odkazem na sametovou revoluci.
Nedělala si iluze. „Koncerty ovlivňuji lidi natolik, že když odcházejí, usmívají se a mají dobrou náladu. Ale nemám ambice, že pak budou všichni ti lidé lepší,“ soudila.
A když měla vyslovit své přání, řekla Hana Zagorová: „Teď kdyby se tak zastavil čas. Všichni kdyby byli při stejné síle, nikomu by nic nebylo, všichni by byli zdraví. To by se mi líbilo.“
