V Národním ústavu duševního zdraví šéfujete Centru epidemiologického a klinického výzkumu závislostí. Mimo jiné se věnujete i závislosti na nikotinu. Vy sám jste někdy cigarety kouřil?
Kouřit jsem zkoušel kdysi v sedmé třídě na základní škole. Byl to ojedinělý pokus, protože mi kouření nechutnalo a bylo mi z cigaret špatně. Od té doby jsem už kouřit nikdy nezkoušel a zůstal jsem celoživotním nekuřákem. Tahle historka se odehrála v době, kdy se téměř každý z mých spolužáků tvářil, že není nic přirozenějšího než kouření cigaret. Kouření bylo společensky mnohem tolerovanější, kouřilo se na pracovištích, v kancelářích – bez ohledu na kolegy nekuřáky. Cigareta v ústech byla běžným doplňkem hlavních postav v mnoha filmech. U nás i v zahraničí. To se v posledních desetiletích razantně změnilo. Zejména Amerikou prošla vlna „denormalizace kuřáctví“, kdy kouření ve filmech nebo seriálech prakticky vymizelo. Když si však všímám nových filmových produkcí, zdá se, že to zase polevuje.
Nikotin je bezesporu toxická a škodlivá látka, ale není zakázaná ani při sportovních kláních. Proto švédským sportovcům snus nevadil.
