Jana Plodková, Igor Chmela či Jenovéfa Boková se potkají coby cestující v motoráčku, který nikdo neřídí. „Vážně doufáme, že to bude i pro diváky mimořádná událost,“ věří autor a režisér Jiří Havelka.
Váš film vyšel z reálné české kuriozity, která však zas tak kuriózní není. Nedávno nákladní vlak jel bez strojvedoucího ze Slovenska do Maďarska 25 kilometrů. Kdyby se někomu něco stalo, byla by to ještě látka pro komedii?
V principu jsem přesvědčen, že sranda se dá a má dělat úplně ze všeho. Ale kdybych zpracovával nehodu u Studénky, asi by z toho vznikl zcela jiný film než Mimořádná událost. Na původní reálné události mě možná ještě víc než fakt, že strojvůdci ujel jeho vlak, zaujal moment, kdy mladík, který ve vlaku během panické jízdy komentoval a na sítích zveřejňoval dění kolem sebe, v jednu chvíli napsal: „Lidé se tu loučí se svými příbuznými, probíhá tu naše malé jedenácté září.“ Ale je pravda, že když už jsme měli s Davidem Dvořákem první verzi scénáře hotovou, nastala série domácích železničních nehod a chvíli jsme zvažovali, jestli je to dobrá látka. A to přesto, že událost sama je jen odrazový můstek.
Dostal jste na Mimořádnou událost od Státního fondu kinematografie sedm milionů korun, stejně jako Jan Svěrák. Je to dost na pocit, že už vás filmaři přijali mezi sebe, nebo dost i na film?
To nejsem schopen říct. Pocitu, jestli mě filmaři přijali, nebo nepřijali, se příliš nevěnuji a producentskou perspektivu se snažím moc si nepřipouštět. I když mi to možná nebudete věřit, že jsme dostali od fondu stejně jako Jan Svěrák, je pro mě novinka. A i ta přesná částka. Samozřejmě vím, kolik zhruba celý film stál, ale kdybych na to myslel při natáčení nebo i psaní scénáře, s mojí povahou by mě to asi téměř paralyzovalo. Prostě mám nějaké téma, o které projeví někdo zájem, a rozhodneme se na tom společně pracovat. A pak tedy jdu na různá slyšení a odpovídám na otázky. Zbytek nechávám na producentovi, tady na Marku Jeníčkovi, který na sebe bere z mého pohledu obrovskou odpovědnost. To, že je možné vytvořit podmínky, abych realizoval film, že je možné sehnat peníze a že někdo se rozhodne dát celý natáčecí kolos do pohybu, neberu jako samozřejmost. Naopak. Občas mě přepadne hluboká vděčnost za to, že žiju v zemi, kde to lze, že existuje Státní fond kinematografie nebo Česká televize. Jakkoli bych sám nechtěl být v pozici toho, kdo rozhoduje o udělení a výši grantů.
Základ vaší novinky připomíná strukturu Vlastníků: skupina lidí v jednom prostoru, času a krajní situaci. Máte pro takové klasické modely slabost?Zavřít lidi do jednoho prostoru a znemožnit jim odchod je myslím jeden z nejstarších dramatických momentů. Prostě je výhodné dát lidi do papiňáku, abyste viděli, co v nich je. Ale nemusí to nutně být jen sociální laboratoř, sonda do duší či podobenství. Může to být prostě hra. Pamatujete, jak Václav Havel řešil pomlčkovou válku, kdy jsme se nemohli shodnout na názvu státu? Zavřel české a slovenské reprezentanty do jednoho sálu v Lánech, zamkl dveře a řekl, že neotevře, dokud se nedomluví. Mimochodem k těm dveřím nechal postavit dvě ženy s replikami samopalů. Myslím, že to bude můj další projekt.
Zatímco Vlastníci byli uzavřeni na domovní schůzi, z hrdinů vaší novinky se stávají hvězdy médií. Ovšem celebritou už jste vy sám taky, jak to přijímáte? Mediální zájem není něco, v čem bych se cítil jako ryba ve vodě. Nutné promo, které se váže k premiéře filmu, rozhovory, neřkuli focení mi není moc příjemné, ale zároveň chápu, že je to součást filmového průmyslu, jedna z cest, jak dostat diváky do kin a pokusit se, aby si film na sebe vydělal. Takže to plně respektuji a podstupuji. Divadlo je v tomto ohledu milosrdnější.
Vaši Vlastníci už se hrají nejméně v šesti českých divadlech. Byl jste se na některé verzi podívat? Přiznám se, že zatím nebyl. Ale Vlastníci se hrají i na Slovensku, v Polsku a chystá se maďarská verze. Na tu se možná vydám, protože jí nebudu vůbec rozumět.
Hollywood by po podobném úspěchu už chystal Vlastníky II. Vás to vůbec nikdy nenapadlo?
Mám v e-mailu od diváků poměrně velkou zásobu dalších motivů, absurdních situací, tutlaných křivd a bizarních argumentací, ale Vlastníci jsou zrovna případ modelové, trochu laboratorní platformy, kde jedna buňka vypovídá o celém organismu, takže by se víceméně opakoval stejný půdorys s trochu jiným obsahem. A to mě neláká.
Dáváte z námětů producentům na výběr, nebo si stojíte za tím, který vy považujete za nejlepší?
Mám náměty, nebo někdy spíš jen nápady, jindy už naopak rozpracovanou látku, a když někdo přijde s nabídkou, já mu je předestřu, a buď se někde protneme, nebo ne. Takhle vznikala všechna divadla a teď i filmy. Nemám v sobě urputnost a přesvědčení, že právě tento jeden konkrétní scénář se musí zrealizovat, jinak bude svět ochuzen.
VIDEO: Panika ve vlaku. Po Vlastnících se hlásí Mimořádná událost |
Máte pověst komediografa, přitom jste vytvořil projekt Očitý svědek připomínající popravu karpatských Němců, Maďarů a Slováků v červnu 1945. Stojí o takové látky i filmové produkce? Takové téma je samozřejmě složitější prosadit. Nejdřív byl filmový scénář, který jsme psali s Martinou Slukovou. Ale zase – nijak urputně jsme to netlačili. Když to nevyjde, zůstává to prostě někde v počítači nebo na papíře, a když to je nějak nosné, když to má potenciál, většinou se to stejně nakonec zrealizuje. Ale často v jiných souvislostech i médiích, než jsem původně předpokládal. To je i případ Očitého svědka. Nikdy by mě nenapadlo, že z toho nakonec bude taková skládačka výpovědí a obličejů. Což mě baví, že nevím, jak co dopadne. Všechno je u mě výsledek dialogu. Kdyby za mnou někdo přišel, že uvažuje o tom natočit scénář Očitého svědka (původně se jmenoval Necítím se vinen), ale nemá peníze na to, aby to udělal přesvědčivě dobově, začal bych třeba přemýšlet, jak to natočit v současnosti.
Jak poznamenala vaše plány a chování trvající covidová éra? To je na delší povídání. Ale o covidové době bylo už řečeno tolik, že nelze víc. Včetně toho, co dělali různí umělci a jak je to posunulo a jaké skryté mechanismy pandemie odhalila včetně umělecké nadprodukce. Já jsem byl s celým tím obdobím ve vzácné symbióze. Zásadně mi to pomohlo uvědomit si určitou rutinu, ve které jsem byl.
Myslíte, že i o pandemii byste dokázal napsat komedii? Dostal jsem několik takových nabídek. Dokonce jsem začal psát o rodině trávící karanténu na luxusní jachtě. Zas uzavřený prostor. Ale cítil jsem, že to nějak moc vymýšlím, že to tlačím. Tak jsem to odložil.
