RECENZE: Německá ocelárna Accept už pomalu koroduje

Kovové riffy, pompézní sborové refrény, citace klasické hudby. Kapelu Accept poznáte okamžitě, což je plus. Minusem alba Too Mean To Die je ovšem rutinní zpracování a nedostatek silných skladeb.

Z koncertu kapely Accept | foto: Ladislav Vaindl, MAFRA

Kdeže časy alb Balls To The Wall nebo Metal Heart jsou. Novinka německých metalových klasiků Accept Too Mean To Die je jen další položkou v diskografii. Se všemi nezbytnostmi jako jsou pompézní sbory, pochodová tempa a citace klasiky – zde Beethovena a také Antonína Dvořáka.

Ale jinak? Snad je to tím, že v sestavě dnešních Accept figuruje už jediný pamětník zlatých časů, kytarista a skladatel Wolf Hoffmann, ale tíhu nového alba nese na bedrech prakticky jen on sám, jeho hra je jako vždy precizní. Zpěvák Mark Tornillo zní divně přidušeně, občas ho hudební nálož vyloženě dusí.

Too Mean To Die

50 %

Accept

A skladby samotné? Inu, Accept. Tedy žádné překvapení, prostě ryzí heavy metal, jak se hrával v osmdesátých letech.

Jen bez onoho mrazení v zádech, které dokázaly vyvolat skladby jako Metal Heart, Midnight Mover nebo Fast As A Shark z dob, kdy do mikrofonu hřímal a rozkazoval Udo Dirkschneider.

Accept se snaží obdělávat ocel jako zamlada, ale opravdu silných nápadů a momentů je tu poskrovnu. Není se čeho chytit, snad na baskytarové lince postavená The Undertaker nebo závěrečná „dvořákovská“ instrumentálka Samson and Delilah.

Na opačném pólu stojí plytká balada The Best Is Yet to Come. Bylo to nutné? Accept přece nejsou Scorpions.