RECENZE: Bolí rodiče více krutá jistota, nebo dlouholetá nejistota?

Čínský tvůrce Aj Wej-wej působící nyní v Berlíně stihl za letošní rok dokončit dva snímky. Oba nyní online uvádí festival Ji.hlava: jak obraz jarního Wu-chanu nazvaný CoroNation, tak dokument Vivos natočený v Mexiku.

Z filmu Vivos | foto: Ji.hlava

Na konci září 2014 byla při průjezdu městem Iguala brutálně napadena skupina studentů z pedagogické školy Ayotzinapa. Šest lidí zemřelo, dalších třiačtyřicet zůstává po únosu dodnes nezvěstných. Mluvilo se o maskovaných útočnících, drogové mafii i policistech, ale vyšetřování vedlo do ztracena.

Může režisér najít pravdu? Jistěže nemůže a popravdě tam, kde se Aj Wej-wej snaží o detektivku, má jeho film nejslabší účinek. Soustřeďuje se totiž na vesměs obecné výpovědi městských „kravaťáků“, zatímco podstata svědectví leží daleko odsud, v odlehlých osadách, kde sedření rodiče studentů odmítají zapomenout. 

Ve svých synech toužících po učitelské profesi spatřovali naději, že i z chýše s udusanou hliněnou podlahou, kde potomek zanechal „všechny svoje věci, knihy a notebook“, se dá změnit životní úděl, společenský status, možná dokonce celý svět. „Říkal mi, že chce, abych byl na něj hrdý,“ shrnuje jeden z tatínků.

Tradičně režisér zdůrazňuje sociální kresbu bezútěšného prostředí, kde se mezi domky hemží domácí zvířata, otcové potí krev na poli a malí košiláčci se pletou maminkám pod nohama při loupání kukuřice, dojení krav nebo pečení placek. Pouze trička s americkými motivy potvrzují, že takhle se žije ještě dnes.

Nicméně ani tady, přestože pomalé tempo rezignovaného každodenního přežívání spoluurčuje rytmus postupného odhalování tragédie, netkví hlavní působivost snímku Vivos. Nejúčinnější je tam, kde se mezi řádky ptá, co bolí víc. Jestli strašlivá jistota nad zkrvaveným tělem vlastního dítěte, nebo nekonečná nejistota stále chatrnějších šancí, že se třeba ještě vrátí.

„Zdálo se mi o synovi, ale v mém snu nebyl mrtvý,“ vypráví jeden otec. „Čtyři roky o něm nic nevím,“ stýská si matka z jiné rodiny. „Snažím se zůstat silná,“ zazní od babičky. A zejména ženské hlasy zosobňují celou škálu trpné bezmoci od výroku „Kněz nám radil, ať věříme“ po naprostou odevzdanost hospodyně: „Proč bych měla uklízet, když už tu nemám děti?“

Vivos

55 %

Režie Aj Wej-wej

Kinobox: 68 %

IMDb: 6.4

V poslední části dospěje dokument k osobním detailům. Náležejí k nim poslední esemesky, které studenti svým blízkým poslali, televizní zprávy, z nichž se rodiny o masakru dozvídaly, identifikace těl. „Až po třech dnech úřady zveřejnily jména obětí, jedno patřilo mému bratrovi,“ líčí dívka. Pro jiného mladíka, který byl roky v kómatu, staví celé příbuzenstvo dům. A vdova učí dcerku jméno otce, kterého nikdy neviděla.

I když film obsahuje spoustu obrazové vaty od klukovského fotbalu po noční silnice a tendenční symboliky, kde se tichá manifestace s portréty studentů střídá s halasnou policejní přehlídkou, to podstatné sděluje: nekonečnou ztrátu.