RECENZE: Vtipný i dojemný knižní epitaf Spirituál kvintetu

U příležitosti oslav šedesátin Spirituál kvintetu a jeho loučení se kapelník Jiří Tichota a další členové ohlížejí zpět prostřednictvím knihy a CD Spirituál kvintet 60. Radost z četby kalí jen smrt Dušana Vančury.

S postupem let měnící se těleso Spirituál kvintet – v úplných počátcích Spirituál kvartet, jejž krom kapelníka Jiřího Tichoty, který jako jediný prošel všemi sestavami, tvořili Miroslav Keller, Miloslav Kastelovič a Ivo Mach – charakterizovaly především dvě věci.

Poctivost a upřímnost v přístupu k hudbě a neúnavný smysl pro humor a sebeironii, kterým reagovali vždy, když se je někdo snažil nacpat do vitríny coby „žijící klasiky“. Spirituál kvintet dělal hudbu vždy hlavně pro radost, a jakkoliv i nad jejich říší občas zapadlo slunce, vždy je úsilí a dotek vyšší moci přivedly zpět ke světlu. Zní to možná pateticky, ostatně trocha patosu v jejich písničkách vždy byla, ale Tichota a jeho družina se nikdy nezalykali vlastní důležitostí.

To vše je z této knihy patrné. Každá kapitola je vlastně jakýmsi malým literárním útvarem s úvodem, zápletkou a vtipnou pointou. Díky tomu se čte jedním dechem a pro milovníky Spirituál kvintetu je učiněným darem shůry, neboť nabízí vyčerpávající pohled na mnohdy křivolaký příběh téhle jedinečné skupiny.

Radost z četby ovšem kalí smrt Dušana Vančury. Basisty, zpěváka, textaře, člověka pro chod kapely nepostradatelného. Paní smrtka si to parádně načasovala, ráno sepisujete nadšený traktát o téhle knize, odpoledne nekrolog Dušana Vančury. Zamáčknete slzu, pustíte znovu Válku růží a uvědomíte si, co to znamená Za svou pravdou stát. Že to byl i Dušan Vančura, který se jaksi nevyhnutelně dostal do téhle kapely a postupem času se stal jedním z jejích pilířů.

Není to přísně chronologické vyprávění, „děj“ občas skáče z jedné dekády do druhé, ocitá se v zahraničí nebo na potupných přehrávkách, vzpomene absurdity totalitního režimu, s prezidentem Václavem Havlem si zatančí břišní tance a podívá se i do Reduty, kde si na saxofon zahrál Bill Clinton. Tato epizoda je obzvlášť pikantní, Tichota v ní zmiňuje jednoho „známého muzikanta“, který, ač nezván, se na akci vetřel a hlasitě se dožadoval pozornosti. Taktně jeho jméno není zmíněno, ale z několika narážek je lze vydedukovat.

Spirituál kvintet 60

85 %

Jiří Tichota

CPress, 224 stran

Kniha je doplněná dobovými rozhovory vyloženě pro hudební znalce a fajnšmekry. Možná si až při jejím čtení a při poslechu CD, které obsahuje archivní nahrávky, novější písně i něco dosud nevydaného materiálu, uvědomíme, jak jedinečná kapela končí. Uslyšíte ji v komerčním rádiu či zábavném televizním pořadu? Jen těžko. Přesto byly její koncerty beznadějně vyprodány, nešlo o žádný „folkový underground“. V písničkách Spirituál kvintetu bylo cosi obecně platného, co se dotýká každého z nás. Zpívá se v nich prostě, ale vroucně.

Tichota uměl rozpoznat, čím by nový člen mohl být přínosem. Nevyvyšoval svoje ego nad ostatní, zároveň však měl přirozenou autoritu. I to vyčteme z knihy, která je díky bohaté fotografické příloze a velkorysému zpracování na křídovém papíře krásným dílem. A jak už tomu bývá, až teď, kdy Spirituál kvintet ukončil kariéru, jej možná objeví a docení i lidé, pro něž to byla prostě jedna z folkových kapel, kterou možná zaslechli na nějakém festivalu.