RECENZE: Netflix divákovi nabízí To poslední, co chtěl. Bohužel

Nový thriller od Netflixu trefně vystihuje jen jedno slovo. Zmatek.

Z filmu To poslední, co chtěl (2020) | foto: Netflix

To poslední, co chtěl. Někdy už název filmu napoví, co diváka čeká. V případě nového snímku režisérky Dee Reesové to platí dvojnásob. Takto nesrozumitelný film tady už dlouho nebyl.

Americké filmařce vynesl před dvěma lety adaptovaný scénář k dobovému dramatu Mudbound nominaci na Oscara, tak se možná rozhodla sáhnout po literární předloze znovu. Tentokrát z pera novinářky a spisovatelky Joan Didionové.

Hlavní hrdinkou příběhu je reportérka fiktivního deníku Atlantic Post Elena McMahonová (Anne Hathaway). Osmdesátá léta jsou v plném proudu, Ronald Reagan usiluje o znovuzvolení a ve Střední Americe bují konflikty, na kterých má americká vláda značný mocenský zájem. Studená válka totiž ještě neskončila. 

To pro správnou reportérku znamená jediné – potenciálně atraktivní zpravodajský materiál, ve kterém by mohla odkrýt ilegální, vládnoucími složkami posvěcený obchod se zbraněmi. Šéfredaktor ji však z tématu stahuje, prý si to „ti mocní“ nepřejí. Chvíli tak v rámci prezidentské kampaně popojíždí po zemi doufajíc, že se přiblíží důvěryhodnému zdroji.

Jenže do toho vstoupí onemocnění jejího otce, který měl v plánu realizovat svůj poslední milionový obchod se zbraněmi a teď nemůže. Elena se rozhodne vyřídit nekalý byznys místo něj. Kde jinde než ve Střední Americe. Peníze za zásilku však v Nikaragui neobdrží, utíká do sousední Kostariky, setkává se s ministerským úředníkem Treatem (Ben Affleck) a pomalu začíná bojovat o holý život.

Ztratili nadhled

Proč? To s největší pravděpodobností rozklíčují jen odborníci na historii středoamerických občanských válek. Složit totiž i tuto základní synopsi filmu se autorce textu povedlo jen díky dostupným encyklopedickým zdrojům a opakovanému sledování nejkritičtějších scén. A to pro scenáristu není vůbec dobrá vizitka.

Vypadá to, že se Reesová společně se scenáristou Markem Villalobosem natolik ponořila do komplikované mezinárodně-politické problematiky, že zcela přišla o jakýkoliv dramaturgický nadhled.

Za prvé - skáče z místa na místo, aniž by diváka uvedla do situace. Jakoby snad znal hlavní hrdinku už od dětství a k tomu pravidelně četl její články. První půl hodina se tak nese zhruba v následující kadenci. Středoamerická džungle. Střih. Pulzující redakce amerického deníku. Střih. Blíže nespecifikovaná tisková konference. Střih. Telefonát s dcerou v internátě. Střih. Traumatizující shledání v zakouřeném baru s otcem. Střih.

Za druhé - děj i postavy si mnohdy protiřečí. Třeba když si v úvodu filmu novinářka klade hluboké filozofické otázky o nezpenižitelné hodnotě lidského života a za dalších pár desítek minut se na přání otce „mafiána“, kterým navíc pohrdá, vydává dokončit jeho krajně nebezpečný obchod. Nebo když se najednou, přes všechnu svou novinářskou zkušenost s politiky, vydává na společné lože s krajně podezřelým úředníkem.

To poslední, co chtěl

35 %

USA, 2020, 115 min

Režie: Dee Rees

Scénář: Joan Didion, Dee Rees, Marco Villalobos

Hrají: Rosie Perez, Ben Affleck, Anne Hathaway, Willem Dafoe

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 44 %

IMDb: 4.3

A za třetí - s dějovými linkami i charaktery si hraje, jak si zrovna zamane. Kvůli spoilerům však neradno prozrazovat více.

I trpělivý divák tak brzy začne pokukovat po tlačítku pauza nebo ještě hůře - po křížku v pravém rohu obrazovky. 

Navzdory tomu, že si to herecký ansámbl v čele s okouzlujícím Willemem Defoe nezaslouží. Oscarová Anne Hathawayová se snaží, seč jí síly stačí (jen to kouření lépe natrénovat). A Ben Affleck, řekněme, nic nekazí.

Co streamovací služba Netflix inzerovala jako politický thriller se tak postupně rozmělňuje mezi rodinné drama, akční střílečku a telenovelu. Asi měl tvůrcům někdo říct, že jeden film neumí pojmout stejné množství obsahu jako jedna kniha.

Někteří kritici na filmovém festivalu Sundance polemizovali, jak by asi To poslední, co chtěl, dopadlo, kdyby místo celovečerního filmu vznikla minisérie. Odpověď je, myslím, jasná. Když svůj příběh režisérka nedokázala odvyprávět za dvě hodiny, dost pravděpodobně by si nevystačila ani s dvojnásobkem času.