Herec Martin Finger je v poslední době „profesionálním otcem“. Roli více či méně komplikovaných tátů mu přisoudili autoři jak seriálu Ulice, tak nové divadelní hry K.Š.E.F.T. Dost možná i proto, že nepatří k hercům, kteří se před kamerou přehnaně pitvoří. Ať už v divadle či v televizi, snaží se sázet na přirozenost. „Předstírané emoce mě nebaví. V životě je všechno daleko skrytější a to tajemství je pro mě zajímavější,“ říká.
Býváte charakterizován jako herec, který si diváky získává silou svého civilního projevu. Jak se tahle síla získá?
V divadle Komedie, kde jsem strávil zatím největší část svého profesního a vlastně i sociálního života, jsem díky řediteli a režisérovi Dušanu Pařízkovi a režisérovi Davidu Jařabovi postupně přijal způsob bytí na jevišti bez všech těch známých berliček a klišé. Ty hercům pomáhají ukazovat, co se uvnitř nás děje. Je to takový velký znak herectví v našich luzích a hájích. Když se dnes dívám zpětně na staré filmy a inscenace, jsou toho plné. Je to takový zdejší zvyk, během chviličky obličejem i něčím jiným ukázat vše, co se ve vás odehrává a kolik vámi projelo zrovna emocí. A jsou to emoce předstírané a falešné. Mě ale víc baví právě to, že v životě je všechno daleko skrytější. To tajemství je pro mě zajímavější.
Nejde s tímhle přístupem herec do rizika, že bude málo výrazný?
Když uberete vnější prostředky, tak to neznamená, že ve vás nic není. Naopak, v tu chvíli můžete být jako sopka, musí tam být konkrétní silná emoce. Žádná vysoká škola tohle herce nenaučí. Za tím asi musí být nějaká životní zkušenost. Když tohle v sobě máte a cítíte to správně, můžete si dovolit dělat míň. Ne proto, že si něco zakazujete, ale protože to stačí.
Vypozoroval jste už, který typ rolí vám vyloženě sedí a do kterého vás třeba směrují i samotní tvůrci?
Samozřejmě, že lidé, kteří mě obsazují, mě nějak vidí, a podle toho mi nabízejí role. To je mi jasné. Ale já sám, když to trochu nadnesu a zjednoduším, mám uvnitř víru v sebe, že zahraju téměř všechno, pokud na to budu mít, dejme tomu například fyzičku v případě, že by šlo o fyzicky náročnou roli. Mám touhu být v každé roli jiný. Nevím, proč to tak je a kde se to vzalo, ale už z dob, kdy jsme na gymplu v Šumperku dělali svoje divadlo, jsem měl velký obdiv k proměnám v rolích. Tenkrát na konci osmdesátých let se už do českých kin dostávaly hollywoodské filmy. Když jsem viděl bardy z Actors Studia Dustina Hoffmana nebo Roberta De Nira, tak mi padala brada. A to jsem v té době ještě ani nechtěl být herec.
To jste ještě snil o dráze policisty.
Přesně tak, chtěl jsem být policajt. Ale sledovat tyhle pány a jejich proměnu mě už tehdy strašně bavilo. To mi vlastně zůstalo a strašně mi lichotí, když mi dnes, a stává se to, někdo řekne: Vy jste v tom hrál? To jste byl vy? Vůbec jsem vás nepoznal!
Několikrát jste zmínil, že v hereckých začátcích na DAMU vám profesor Ivan Vyskočil hodně pomohl se získáním sebevědomí. Přemýšlel jste nad tím, proč byla tehdy otázka sebevědomí problém?
Jsem asi od přírody hodně sebekritický. Byl jsem takový už jako dítě. Pozoroval jsem všechno a všechny kolem a na sebe vždy kladl veliké nároky. Jako první mě vždycky napadla myšlenka: To nedokážu tak dobře jako oni! Zase jsem se díky tomu ale naopak snažil. Když mi později někdo říkal, že něco dělám skvěle nebo dokonce lépe než jiní, tak mě to vždycky překvapovalo. Tohle vnímání mi vydrželo strašně dlouho.
Zbavil jste se takových pocitů definitivně?
Svým způsobem to trvá dodnes, akorát už to není tak nezdravé. Vždycky, když začínám s novou hereckou rolí, tak si říkám, snad to nezkazím. Zvlášť když jde o dílo dobře napsané, to je totiž zločin, zmr*it dobrého autora.
Nemohla ta vaše nejistota pramenit z dětství a přísnější výchovy, kterou jste měl?
Myslím, že ne. Takové ty tátovy excesy se sice občas stávaly, ale pořádně natlučeno jsem dostal jen dvakrát. Pravda je, že dodneška si to pamatuju. Rozhodně to nebyl tyran, ale přísný byl, a když se rozčílil, tak jsem z něj měl strach, to ano. Zase tak často doma ale nebyl, protože jezdil po montážích, takže byl pryč od pondělí do pátku. Když odjel do Iráku nebo do Sýrie, tak byl pryč rok nebo rok a půl. No a moje maminka byla strašně strašně hodná bytost. Takže tu svou nejistotu bych spíš viděl jako něco, co je vám dáno. Já sám bych její příčiny v rodině nehledal. Zkrátka nejsem expresivní typ, který by ve společnosti vyprávěl jednu historku za druhou, spíš rád poslouchám. Taková tichá voda.
Dojem tiché vody a civilní herectví vám nicméně vynesly mimo jiné dvě ceny Alfréda Radoka či dvě nominace na Českého lva. Je v současnosti pro herce v Česku zásadnější získat dvakrát nejprestižnější divadelní ocenění, nebo jednu roli v nekonečném seriálu, který milují statisíce lidí?
Záleží, jakým úhlem pohledu se na to díváte. Pro mě osobně byla první cena Alfréda Radoka další velikou náplastí na nesebedůvěru, druhý Radok hned následující rok byl ještě větší náplastí, ale zároveň se nastartoval pocit, že mám určitý závazek. Nehrozilo u mě, že bych usnul na vavřínech, naopak jsem cítil větší zodpovědnost při práci na dalších rolích. Jsou ale věci, které člověk sám nezvládne, i kdyby byl sebelepší a sebevíc by pracoval.
Martin Finger■ Narodil se 16. prosince 1970 v Šumperku. ■ Vystudoval gymnázium a poté herectví na DAMU. ■ Hrál v Činoherním klubu v Ústí nad Labem, v divadle Komedie v Praze, v Národním divadle a dalších, nyní působí v pražském Činoherním klubu. ■ V letech 2006 a 2007 obdržel divadelní cenu Alfréda Radoka za role ve hrách Světanápravce a Proces, v roce 2014 získal Cenu české filmové kritiky za snímek Krásno, který natočil se svým dlouholetým kamarádem Ondřejem Sokolem. ■ Z filmů: Metanol, Krásno, Toman, série Zahradnictví, Rudý kapitán a další. Často hraje také v seriálech - Ulice, Princip slasti, Pět mrtvých psů, České století či skečové Nádraží.   |
Když si herce nevšimnou ti správní lidé, tak může být skvělý, a je jich takových na oblasti spousta, ale širší publikum se o něm nedozví. Měl jsem a mám štěstí v tom, že jsem nikdy nebyl bez práce ani chvilinku a štěstí jsem měl, i pokud jde o roli v Ulici. Když jsem byl v divadle Komedie, tak jsem takové nabídky odmítal, protože moje práce v tom divadle byla tak intenzivní a tolik mě to bavilo, že jsem si říkal, že nepotřebuji brát nic dalšího. A ani na to upřímně řečeno nezbýval čas. Když jsem později roli v seriálu vzít mohl, tak jsem to vlastně i v jedné své životní situaci potřeboval.
Kvůli penězům?
Ano, první důvod byl finanční, i když nejde o nějak závratné peníze. Ony by mohly být větší, ale to bych musel točit víc, což nechci. Mám daný určitý strop, abych mohl souběžně s Ulicí dělat i jiné projekty. No a druhý důvod byl, že o vás díky tomu ví víc lidí. To vám jako herci může pomoct získat víc příležitostí. Jenom samotné divadlo takhle širokou platformu neposkytuje.
Pokud jde o práci na divadle, tak v pražském Činoherním klubu se opět protnuly vaše cesty s vaším parťákem Ondřejem Sokolem, který vás režíroval v novém představení K.Š.E.F.T. Říká, že to díky vám si troufl několik představení nejen režírovat, ale také si v nich i zahrát. To je zvláštní, že člověk, který sám potřebuje ujistit, dokáže být takovou oporou pro někoho jiného.
Je to vlastně proti proudu našeho uvažování, že? Ale ono to tak funguje. Už v dobách, kdy jsme byli na gymplu nerozlučná dvojka, jeden náš profesor, který nám dával první herecké rady, při jedné příležitosti řekl: Ty si, Martine, myslíš, že Ondra je lepší než ty, viď? Jenže on si zase myslí, že lepší jsi ty. To je to, co vás nikdy nerozpojí, protože díky tomu se budete neustále inspirovat. Máte něco obrovsky společného, ale zároveň jste každý úplně jiný. To je přesně to soukolí, které do sebe zapadá.
Ve zmiňované hře K.Š.E.F.T. hrajete otce dospívajícího hocha s lehkou mentální poruchou. Dalo se vůbec při takhle specifické úloze nějak čerpat z vlastních rodičovských zkušeností?
Trochu dalo, ale spíš v tom ohledu, když jsme se Vaškovi Šandovi, který hraje mého syna, snažili přetlumočit dětskou dušičku toho klučiny, protože Vašek děti nemá. Takhle jsem mohl jako rodič pomoct asi nejvíc. Moje uvažování nad touhle hrou se ale zaměřovalo na něco jiného. Při zkoušení nám radila paní psycholožka, a když jsme se jí ptali na rodiče takto postižených dětí, tak tahle jinak velice pozitivní dáma odpověděla bleskurychle jedinou větou: „Je to pro ně devastující.“ Na tuhle věc jsem pak myslel nejvíc, když jsem hledal cestu ke své postavě. Mám obrovský obdiv ke všem, kteří se starají o někoho postiženého. Chce to ohromnou vnitřní sílu.
