RECENZE: Jak se žilo v Terezíně a umíralo v Osvětimi. Dvě silná svědectví

Asaf – zřejmě jediný muž s tímto jménem v Československu – měl štěstí. Byl mezi dětmi, které se díky Nicholasi Wintonovi dostaly do Anglie. S mnoha příbuznými se po návratu do vlasti nesetkal, většina jich zahynula v nacistických koncentračních táborech. Jen nemnozí mohli po letech vyprávět.

Tryzna za oběti nacistické perzekuce 19. května 2019 na Národním hřbitově v Terezíně na Litoměřicku | foto: ČTK

Rozhovory s Asafem a dalšími čtyřmi pamětnicemi krutých dob vedl Ivan Dvořák. Pod názvem Do konce se nedohlédne je nyní společně se vzpomínkami Josefa Weinera Začalo to v Podskalí vydalo nakladatelství Galén. Je to hodně trpké čtení. 

Příslušníci asimilovaných židovských rodin, vesměs hovořící česky a s českými školami, žili před válkou stejně jako jejich nežidovští sousedé. Pak přišla okupace, povinnost nosit žlutou hvězdu, zákaz kin a domácích mazlíčků a nakonec transporty, nejprve do Terezína a odtud dál na východ, do některého z vyhlazovacích táborů.

Kouzlo autenticity

Vlastně v této knize obsahově není nic, co bychom nevěděli. O životě v Terezíně, kde se alespoň na okamžik při divadelním představení, fotbalu či hudbě dalo zapomenout na všudypřítomné násilí, hlad a ústrky.

Do konce se nedohlédne / Začalo to v Podskalí

80 %

autoři: Ivan Dvořák, Josef Weiner

nakladatel: Galén

O selekci na rampě v Osvětimi a planoucích pecích. O pochodu smrti do Bergen Belsenu a horách mrtvých, které našli britští vojáci, když tábor osvobodili. Fascinující je však autenticita vyprávění svědků – i o jejich často smutných poválečných osudech včetně komunistického kriminálu.

Skrývá se tu i víra v lidskost, jež dokáže čelit brutalitě, třeba ve vzpomínce jedné z žen na kamarádku, která se s ní stýkala navzdory stigmatu žluté hvězdy a do Terezína jí posílala balíčky. A také humor, byť nechtěný – kolik jídla dokáže po skončení války spořádat na smrt vyhublý bývalý koncentráčník?

O holokaustu byly napsány stovky knih, a přesto má smysl vydávat další. Dvořákovo a Weinerovo dílo to dokazuje.