Jedním z taháků hlavního pódia byl jistě Václav Neckář, který měl ve Vesci vystoupit už loni, ale těsně před jeho koncertem se na areál snesla strašná bouře a program byl přerušený.
Celkem bez okolků nasadil hity – Ša-la-la-la-li, Stín katedrál, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Lékořice. V závěru poslední zmiňované má text opravdu velkou kadenci, což Neckářovi moc nesedlo, ale vzhledem k tomu, že se po mozkové příhodě musel znovu naučit mluvit, to byla pořád ještě paráda.
A povídal mezi písněmi pořád. Navíc když párkrát vyšel na molo blíž k lidem, svítily mu oči jak malému klukovi. V písni Tak mi ruku dej si opravdu s fanoušky vepředu začal podávat ruce, vždy si vitálně přidřepl a každý navázaný kontakt ocenil zdviženým palcem. Opět se ukazuje, že pro hudebníka není nic lepšího, než stát před vděčným publikem.
Neckář se mohl opřít o kapelu Bacily, svého bratra Jana i smyčcový kvartet, který nejvíc posloužil v závěru ve skladbě Andělé strážní. Do textu skladby Kdo vchází do tvých snů má lásko improvizovaně zakomponoval Karla Gotta, ale jinak se už v sobotu na ve čtvrtek absentujícího jubilanta tolik křečovitě nevzpomínalo.
Naopak liberecký Big’O’Band si na půlnoc přichystal zdařilou poctu Michaelu Jacksonovi. Těžkotonážní třicetičlenné těleso s perfektně šlapající rytmikou, mnoha žesti a čtyřmi skvělými zpěvačkami si vzalo do parády hity jako Black or White, Say Say Say nebo Man in the Mirror. Bigbandové pojetí těm skladbám docela slušelo a hlavně si s těmi aranžemi dal někdo docela práci.
Což ve vší úctě nejde úplně říct o repertoáru Walda Gangu, který to souběžně rozjížděl na hlavní scéně. Vzít chytlavé kousky z tuzemského zlatého fondu a obalit je rockovým virválem je sice vděčné, ale možná až příliš návodné.
Na hlavní scéně se dále představila elitní soupiska festivalových stálic. Michal Hrůza, No Name, Chinaski, odpoledne ještě miláček publika Jaroslav Uhlíř a na úplný závěr, bohužel už jen hrstce přihlížejících, tradičně dobrý Yo Yo Band.
To nejzajímavější se, opět s politováníhodným menším zájmem publika, odehrálo v Hudebním stanu Rádia Impuls. Předně to byla slovenská kapela IMT Smile, na tuzemské scéně stále ještě nedostatečně doceněná. Hudebníci z Prešova začali logicky s písněmi z aktuální desky Budeme to stále my, které loni u nás docela zarezonovalo.
Titulní skladbu opatřili mnoha výbušnými sóly, ve skladbě Poď so mnou se zase silně akcentovala její rapová část. Na novinky si kapela přibrala dechy, starší hity jako Ľudia nie sú zlí už zněly v čistě rockovém nastavení. Ivan Tásler a spol. jsou muzikanti s velkým „m“ a jejich koncert byl po hudební stránce skutečně stoprocentní zážitek.
Podobně dobrý a ještě s menším publikem, protože vystupoval v konkurenci kapely Chinaski, byl David Stypka se svými Bandjeez. Na pomoc si tentokrát pozvali cellistku Terezii Kovalovou, která vypomohla i s vokály a úspěšně převzala také part Ewy Farné v duetu Dobré ráno, milá.
Do třetice se o přízeň publika ve stejný čas dělil i Lipo, který svůj rap prezentoval s vokalistkou a živými bubny a basou. Šlapalo to dobře a snad i proto, že je místní, měl pod pódiem slušně plno.
Je sice pochopitelné, že se festival snaží využít čas na třech scénách co nejefektivněji. Postavit však menší interprety zrovna proti vše válcujícím Chinaski je vůči nim trochu nefér. Škoda, že diváci potom nezbytně musí volit nějaký kompromis.
