RECENZE: Na Živé terče se střílí bez detektivkářské hravosti

Tři nedělní večery na ČT budou patřit Živým terčům, závěrečné minisérii z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice. Dotvrzuje minulou zkušenost, že natočit detektivku už umíme lépe než ji napsat.

Předešlý Vodník v režii Viktora Tauše si vybudoval výraznější obrazovou stylizaci nežli Živé terče, jež točil Jan Hřebejk, v obou případech však platí, že se filmařský um vyplýtval jednak na nastavovaný rozsah, jednak na kostrbatý obsah.

A pokud z odhalení pachatele ve Vodníkovi čišela schválnost, pak v závěru Živých terčů může divákovi připadat, že hloupější a línější strážce zákona nepotkal snad ani v parodické Policejní akademii.

Pro předlohy Michala Sýkory jsou typické dva znaky, olomoucké prostředí a snaha povýšit žánr krimi na společenskou moralitu. Do Vodníka vpašoval totalitní ozvuky, do Živých terčů zase jiné klišé, místní elitu z řad zlaté mládeže a jejích vlivných tatínků. Vysokoškolskou partičku z bujaré promoce a exkluzivního lukostřeleckého klubu, nyní lékaře, politika či podnikatele, doženou hříchy minulosti.

K první vraždě se sice divák pročeká mimo jiné rozvodem, nevěrou, vydíráním, korupcí na radnici i strachem „vyškrtli by mě ze všech kandidátek“, ale stačí pár šípů vystřelených z kuše (což také dávno není novinka) a následné přejetí vlastním vozem oběti, aby byl prapůvod hromadné pomsty odhalen hned v první části.

Přesto vyšetřovatelé nadále tápají, čekají na posily a nestíhají. Teprve po vyčerpání předepsaného programového času je v závěrečné epizodě napadne spásná myšlenka: „Musíme se na to podívat z jiného úhlu!“

Umělé nastavování příběhu, kterému napomáhají únavně opakované reminiscence, zálibné záběry luxusních interiérů či vpravdě nekonečné popojíždění aut, spadá na vrub čistě pragmatické objednávky třídílného projektu. Naopak ryze autorskou záležitostí je posilování nejlacinějšího citového nátlaku.

Jestliže Vodník zavraždil kojence cirkulárkou, Živé terče zaznamenají smrt rovnou několika dětí, o postiženém chlapci nemluvě. Přitom však pokus o nastolení polemiky, zda v takových případech odveta zasluhuje ospravedlnění, se zastaví u melodramatického výrazu tváří.

Působivější podobu mají partnerské výbuchy, koneckonců dusné napětí kolem rodinných stolů patří ke Hřebejkovým specialitám, třebaže scénář jeho hrdince vnucuje i zplanělé fráze mravní převahy jako „kašlu na tvoje špinavý prachy“.

Pomáhají mu také efektní prostředí včetně útoku v kostele během svatebního obřadu nebo adrenalinové idyly u moře a v neposlední řadě herecky vděčná sestava nových hrdinů od Igora Orozoviče přes Michala Isteníka až po návrat Viktora Preisse, třebaže se v roli musí prokousat pozdní romancí.

Živé terče

55 %

Režie Jan Hřebejk, hrají Klára Melíšková, Viktor Preiss, Stanislav Majer, Petr Stach, Michal Isteník, Igor Orozovič, Jan Hájek

Kinobox: 65 %

IMDb: 7.3

Ostatně daleko hůře dopadly postavy bývalých členů vyšetřovacího týmu v podání Miroslava Krobota a Terezy Voříškové, na něž zbyly pouze nedůstojné a z hlediska děje zbytečné přílepky. Sporné body Živých terčů – a potažmo celé série – však netkví ve zpracování, které se postupně zlepšuje, nýbrž v zákonech detektivky.

Jestliže na konci zbudou pochybnosti, neřkuli více otázek než odpovědí, člověk má pokušení předat kauzu pražské mordpartě z Případů 1. oddělení. Nebo poručíku Columbovi, jenž sice spolu s publikem zná pachatele od začátku, ale pro vlastní i divákovo potěšení si s ním pohrává jako kočka s myší. A právě hravost je Detektivům od Nejsvětější Trojice zcela odepřena.